TWWLB │ Kapitola třicátá

29. prosince 2016 v 16:45 | Rainy |  The World We Left Behind

Slyšíš mě?
Slyšíš mě?
Slyšíš mě?
Slyšíš mě utíkat?
Slyšíš mě utíkat?
Slyšíš mě utíkat?
Slyšíš mě, jak tě volám?

Vezmi sebe a děti
A schovejte se venku ve sklepě
Odteď se bude bojovat blízko nás
Nevěř církvi ani státu
Ani čemukoliv, co ti řeknou

(Hidden Citizens - Silent Running; karaoketexty)



.:: 16. února 2007; Provence, Francie ::.

Nathalie stihla strhnout Harryho na stranu až na poslední chvíli. Jen co oba dopadli na zem, ucítili, jak na ně dopadla sprška střepů, když okenní tabule, pod tíhou Loxiasovy kletby nečekaně povolila. Na žádné zoufání, či naříkání však nebyl čas. Jediným letmým pohledem se ujistili o tom, že jsou v pořádku a pak se zase rychle vyřítili na nohy.

Aniž by nad tím Harry nějak přemýšlel, instinktivně se postavil před Nathalii, aby ji uchránil před blížícím se nebezpečím. Nezáleželo na tom, kolik času uplynulo od jeho poslední akce v terénu, jak dlouho sám sebe považoval za kancelářskou krysu. V jednom jediném okamžiku to bylo všechno zpátky. Jeho držení těla, postoj a mrazivý klid, který v sobě skryl nejen veškerý strach, ale i přicházející vzrušení.

Oproti tomu Nathalie měla, co dělat, aby vůbec nezapomněla dýchat. Tak moc se blížícího se Loxiase bála. A s každým dalším krokem, který jejich směrem udělal, to bylo horší a horší.

Harry se přitiskl k nedaleké skříni. Vzápětí na blížícího se Selwyna vypálil několik kleteb. Smrtijed však veškeré jeho pokusy přešel se smíchem na rtech.

"Najděte Leni," špitla Nathalie chvějícím se hlasem. "A přemístěte se s ní do naší oblíbené cukrárny. Pokusím se ho-"

"Ne," nesouhlasil Harry. "To vy byste měla jít."

"Při vší úctě k vašemu bystrozorskému umu, na tohle nestačíte."

"Měl byste ji poslechnout, Pottere!" ozvalo se potemnělou chodbou. "Vždycky byla chytřejší než vy."

Harry ani nemrknul. O něčem takovém odmítal s Nathalii diskutovat. Zvlášť, když viděl, jak moc je vyděšená.

"Připravte se," poradila mu.

A skutečně, jen o okamžik později se jim naskytnul pohled na Loxiase Selwyna ve své plné kráse. Po Nathaliiných zádech přejel chlad, když si uvědomila, že vypadá úplně stejně nebezpečně jako oné osudové noci, kdy se viděli naposledy. Kdy ho zanechala, s očima přetékajícíma nenávistí, svázaného v komnatě nejvyšší potřeby.

Kéž by ho tehdy zabila, pomyslela si trpce. Kéž by tehdy nedovolila lítosti, aby ji přemohla…

Harry na nic nečekal a stejně jako pár vteřin nazpátek, znovu vyslal proti smrtijedovi několik kleteb. Ani tentokrát se však nesetkal s úspěchem. Selwynovo štítové kouzlo se zdálo být nepřekonatelné. O to víc však bylo frustrující, že se smrtijed o nic, byť o ten sebemenší útok, nepokusil sám. Dokonce ani tehdy, když se vzpamatovala i Nathalie, nepozvednul hůlku, aby jim jejich snahu oplatil.

"Pojď se mnou," řekl najednou, "a já nechám toho spratka žít. Zatím."

Jako by těch několik málo slov v Nathalii odjistilo granát. Po ustrašené čarodějce najednou nebylo ani památky. A když ve své ruce pevněji sevřela násadu hůlky, ustál dokonce i veškerý třes v jejich rukou. "Na to, že naposledy jsem nakopala zadek já tobě, si nějak moc věříš."

Selwyn se usmál a ledabyle odrazil další z Harryho pokusů, "Mělas jen štěstí."

"To se teprve uvidí, nemyslíš?" s těmito slovy mezi nimi započala skutečná bitva. A nehledě na to, že v ní nepadlo jedno jediné slovo, byl to jeden z nejdivočejších soubojů, jakých se kdy kdokoliv z nich účastnil. Barevné paprsky lítaly vzduchem jeden za druhým, prozařovaly potemnělou předsíň, která se během těch několika málo minut změnila k nepoznání.

Omítka byla poprskaná, rámečky s fotografiemi roztříštěné na padrť. Nathalie se tím však ani v nejmenším netrápila. Hlavou jí ostatně běžely úplně jiné myšlenky. S námahou se snažila rozpomenut na všechny ty kletby a proti kletby, které se coby malá holka, tak pracně učila. Na ty postoje, pohyby, triky a kdo ví, co všechno ještě. Ale i když jí hůlka padla do ruky jako ulitá, pořád to bylo málo.

Její bývalý přítel nadále hrdě stál proti nim a mezitím, co jí i Harrymu ztékaly po spáncích čůrky potu, Loxias působil stále klidným, nanejvýš vyrovnaným, dojmem. Zdálo se, jako by proti němu namísto dvou dospělých zkušených kouzelníků stály jen dvé ustrašené děti.

Jen stěží si přitom mohla Nathalie nevšimnout, že většina těch nebezpečnějších, vražednějších kouzel, je směřována k Harrymu. Zpočátku jí to nevídaně překvapilo. Proč se Loxias snaží zabít Harryho, když je tady především kvůli ní? Rozhodla se však, že touto otázkou se bude moct zaobírat později. Teď bylo třeba jednat. Využít téhle nesrovnalosti v jejich prospěch a poslat Selwyna tam, kam patří.

Na vymyšlení plánu ji stačil jen pár vteřin. Protože nehledě na to, že její znalosti kouzel během posledních let značně utrpěly, její představivost nikoliv. Právě naopak. Mysl vytříbená psaním jí najednou nabízela tolik možností, jak se dostat ze vzniklé situace, až se jí to zdálo nemožné.

Samozřejmě, většinu z nich musela téměř okamžitě zavrhnout. Představa propadlého druhého patra zněla sice lákavě, ale vzhledem k tomu, že neměla, jestli by se na ně pak dům nezřítil celý, od té myšlenky raději upustila. A stejně tak musela zavrhnout i hrátky s ohněm, které se vzhledem ke všem těm trámům okolo nich přímo nabízely.

Jeden jediný pohled na lampičku válející se na zemi opodál se však ukázal být naprosto dostatečný. V okamžiku věděla, že má vyhráno. Na unavené strhané tváři se vykouzlilo cosi podobné úsměvu, když svou hůlku pozvedla proti Loxiasovi, "Aquamenti!" vykřikla.

Děj v místnosti na malý moment ustál. Harry nechápavě těkal pohledem z promočeného Selwyna na spokojenou Nathalií ve snaze pobrat, o co tady jde.

"Snažíš se mě utopit?" odfrkl si posměšně. "Říkali mi, že žiješ mezi chátrou. Ale že se - protego! - ponížíš k něčemu takovému… to by mě ani ve snu nenapadlo."

"Kdybys," začala klidně, "mudly tolik neopovrhoval, možná bys věděl, že čas od času jsou to poměrně kreativní lidé. Tak kupříkladu, seznam se, prosím, s elektřinou…"a pak, jediným líným gestem, donutila spotřebič, aby se snesl až k jeho nohám.

"Expulso!" vykřikl Harry, jen co konečně pochopil, o co Nathalii jde. Oba dva pak jen sledovali, jak jejich nepřítel překvapeně zalapal po dechu, když jeho tělem projel výboj energie. Netrvalo však dlouho a jejich radost nad vítězstvím vystřídal strach. Na Loxiasově tváři totiž najednou nebylo po nějaké bolesti ani památky. Najednou se nad ní skvěl vítězoslavný úšklebek.

"Hlupáci," vysmál se jim. A jen o okamžik později se jeho tělo obrátilo v prach. To jediné, co ještě připomínalo Loxiasovu přítomnost byla mokrá kaluž na podlaze - nic víc.

"Co to-?"nechápal Harry. Kde-"

"Stín!" vykřikla vyděšeně Nathalie. "Byl to jen stín!"

Srdce jí bilo jako na poplach, když se plnou rychlostí rozeběhla směrem ke schodišti. Harryho volání přitom naprosto ignorovala. Její podvědomí se upíralo jen jedním jediným směrem - k její dceři, k sladké a v každém ohledu nevinné Leni.

A znovu, stejně jako už nesčetněkrát ve svém životě, si Nathalie připadala, jako ta největší hlupačka pod sluncem. Všechno to nakonec dávalo dokonalý smysl! Proto se Leni neozvala nebo nekřičel, když se jejich domem rozezněly první rány, proto s ním dokázali v souboji držet krok, proto si byl tak jistý svým vítězstvím…

To první, čeho si všimla, když překročila práh dětského pokoje, byl nepořádek. Převrácený psací stůl, zbořená knihovnička, zničená židle. A pastelky! Válely se úplně všude. Několik z nich dokonce uvízlo v okolních zdech, jako by se jimi někdo oháněl namísto šipek či nože.

Jen o chvíli později její zrak spočinul na postavě stojící uprostřed místnosti. Tentokrát už o tom nebylo nejmenších pochyb. Nathalie s jistotou věděla, že muž před ní, je skutečně samotný Loxias Selwyn. Stačil jí jediný pohled do jeho očí. Odhodlání, síla a hněv, který v nich plál, byl více než dostačujícím důkazem.

"Kde je moje dcera?" pronesla chvějícím se hlasem.

"To mě ani nepozdravíš?" usmál se Loxias.

"Už se stalo. Nemůžu za to, že jsi u toho nebyl," odvětila suše.

"Ale no tak, Amy. Chovej se slušně. Vím, že etiketa nikdy nebyla tvou parketou, ale možná by ses pro tentokrát mohla snažit, co říkáš? Už jenom pro tu svou krasotinku…" s těmito slovy ustoupil o krok na stranu.

Nathalii se tak okamžitě naskytl pohled na Leni krčící se na zemi křečích bolesti. Kotníky i zápěstí měla stažené provazem tak pevné, že se nemohla pohnout ani o milimetr. Jen tam tak vysíleně ležela a upírala k ní svůj uslzený pohled. "Maman…"

"Ty bastarde!" vykřikla a okamžitě se vydala kupředu, aby jí pomohla.

Její nepřítel ji však jediným okamžitě zastavil, když proti ní pozvedl svou hůlku. "Pokud nechceš, abych toho tvého zmetka dorazil, tak se ani nehneš."

"Za tohle tě zničím, Selwyne. Ještě si budeš přát, abych tě tenkrát zabila. Shniješ v-"

Malým pokojem se rozlehl hlasitý posměšný smích. "V pekle už jsem byl, Amelie. A věř mi, jestli se na někoho ďábel těší, je to tvá maličkost. Protože ještě nikdo mu nikdy nesebral tolik duší jako ty. Pokud by se z nás dvou měl někdo bát smrti, seš to ty. Ne já."

Dříve, než stihla Nathalie jakkoliv zareagovat, objevil se za jejími zadýchaný Harry. Mohla se jen domnívat, co se mu honí teď asi hlavou. Na co, při pohledu na živého Selwyna myslí. Možná - možná si teprve teď uvědomil, jak je jejich situace vážná, možná až teď uvěřil jejím bláznivým historkám.

"Ach pan Potter," usmál se smrtijed, "dlouho jsme se neviděli. Slyšel jsem však, že jste v tomhle životě dokázal spousty velkých věcí. Gratuluji vám! Taková změna se jen tak nevidí. Smrt rodičů zjevně přispěla k vašemu prospěchu."

"Neposlouchejte ho," poradila mu Nathalie. "Chce vás jen vyprovokovat."

Harry ale nebyl hloupý. Moc věděl, o co Selwynovi jde.

"Je vtipné, že to říkáš zrovna ty, Amy. Pamatuju si, jak jsi ho sama nesnášela. Velkého a všemi milovaného Harryho Pottera. Vyfoukl ti místo kolejního chytače, není to pravda?"

"Drž už hubu!" zpražila v zápalu vzteku a zcela přitom ignorovala Harryho ruku na své rameni.

"Crucio!" odpověděl Selwyn s hůlkou namířenou proti Alanis. Teprve poté, co se místností rozezněl Nathaliin zoufalý křik, který v sobě skryl dokonce i Leniin nářek, kletbu ukončil. "Být tebou, dával bych si pozor na jazyk. Někoho by to mohlo bolet."

V ten okamžik už byl však připravený i Harry. Bez jakéhokoliv zaváhání vedle Selwyna kouzly vystavěl zeď vysokou až ke stropu. Nebyl naivní - taková překážka ho dlouho nezdrží.I přesto však doufal, že to bude stačit na jejich záchranu.

Nathalie na nic nečekala. Ani se na Pottera nepodívala, aby mu poděkovala. Rychlostí blesku se vydala za svou dcerou, popadla ji za ruku a přivřela oči v očekávaném přemístění. Jenomže - nic se nestalo. Žádná temnota, která by ji milostivě sevřela ve svém náručí, žádné škubnutí v okolí pupíku. Jen stále jedna a ta samá místnost.

Teprve teď si dovolila ohlédnout se za Harrym. A ve stejnou chvíli, kdy mu její oči sdělovaly, že se ocitli v pasti, že tenhle souboj budou muset dobojovat až do samého konce, roztříštila se stěna vedle nich na malé kousíčky.

Nikdo z nich pak nezaváhal ani na vteřinu. Pokud existovala šance, že by se mezi sebou mohli nějak dohodnout, teď byla definitivně pryč. Čas rádoby zdvořilostních frází pominul, na řadu přišly hůlky. A i když jejich řeč byla úplně stejná, od samého začátku bylo více, než jasné, kdo má mezi nimi navrch.

Nezáleželo na tom, jak moc se Nathalie snažila. Karta se ostatně převrátila. Najednou už nečelila nějakému stínu, hloupé napodobenině. Teď stála tváří v tvář skutečnému kouzelníkovi. Jeho pohyby byly rychlejší, kouzla složitější a útok nebezpečnější.

"Ferventis sanguinem!" vykřikla. Na neverbální kouzla už neměla ani sílu, ani energii. Tmavě rudý paprsek však stejně, jako většina jiných, svůj cíl minul. Loxias se mu hravě vyhnul a jako reakci jejím směrem poslal několik ohnivých koulí. Nathalie se před nimi pak jen tak tak stihla přikrčit. Naneštěstí psací stůl za jejich zády už takové štěstí neměl, okamžitě chytil jiskru a vzhledem ke všem těm papírovým krabicím pečlivě vystavěných na jeho povrchu, vzplál plamenem.

"Crucio!"

"Tenebris ignis!"

"Incendio!" a temnota vycházející z její hůlky okamžitě zmizela. "Jak se opovažuješ?!" zeptal pak naštvaně Loxias. "Použít proti mně mé vlastní kouzlo?!"

"Není tvé," namítla ostře, "ale naše."

Nově vzniklé situace se chopil Harry, který bez meškání srazil Selwyna na kolena.

"Pouta na tebe!"

Loxias se však stihl vzpamatovat dřív, než čekal. "Protego!"A snad, aby dokázal, že proti nim stále stojí v plné síle, vyslal ze špičky své hůlky tenký, takřka neviditelný provaz. Když si ho Potter všimnul, bylo už pozdě.Sevření okolo jeho kotníku bylo až příliš silné. Brzy se tak ocitnul na zemi.

"Expelliarmus!"

"Locomotor mortis!"

"Levicorpus!"snažila se Nathalie. Ale ať dělala, co dělala, bylo to málo. Selwyn její kouzla odrážel svým štítem a teprve poté, co odzbrojeného Harryho spoutal na podlaze za postelí, obrátil svou plnou pozornost zase zpátky směrem k ní.

"Jako za starých dobrých časů, ne?" ušklíbl se posměšně. "Jen my dva."

Nathalie se nepříjemně ošila, když ji po rozpálených zádech ztekla kapka ledového potu. Plameny už stravovaly větší část místnosti. Pokud je brzy někdo neuhasí, shoří tady zaživa. Přesto všechno byl oheň až tím posledním, co jí dělalo starosti. Moc dobře si totiž uvědomovala, že smrt na ni číhá někde úplně jinde.

"Proklínám den, kdy jsem tě potkala," pronesla nenávistně s hůlkou pevně připravenou.

"A já proklínám den, kdy jsem uvěřil, že by ses mohla přidat k nám," odpověděl lhostejně. "Ale spletl jsem se. Máš vůbec tušení, kolik starostí bychom si oba ušetřili?! Kdybys tenkrát vypila to kafe?!"

"Ja-" zastavila se v půlce slova, aby si odkašlala. Kouř, který naplňoval celou místnost, začínal být více, než nepříjemný. "Jaké kafe?" Ale jen co tu otázku vyslovila, bleskla jí hlavou vzpomínka na ten osudný večer, kdy padlo ministerstvo kouzel. "Sna-snažil ses mě otrávit?!"

"Marius říkal, že tě mám normálně zabít… Ale já věděl, že na to seš až moc chytrá. Kdo mohl tušit, že se tam nachomýtne ten krvezrádce…"

Znovu ji pohltil vztek. Neměla nejmenší tušení, že po všech letech se o těch děsivých událostech ještě vůbec může dozvědět něco nového. Něco, co by její nenávist k bratrům Selwynovým ještě více umocnilo. Spletla se. Šeredně se spletla.

Její vztek tak dosáhl naprostého maxima. Všechno to napětí, které se v ní formovalo od toho večera, kdy se s Dracem setkala v Nice, se konečně uvolnilo. Už žádný pocit zrady ani zoufalství či osamění - jen spalující nenávist. To bylo vše, na co dokázala myslet.

A tak se stalo v jediném zlomku okamžiku hned několik věcí najednou. Okno na nedaleké stěně - nějakým zázrakem netknuté jejich předešlým soubojem - se prudce rozvibrovalo. Tabulky skla silně narážely do dřevěných lišt, až se zdálo, že každou chvílí vyletí ven. Nejinak na tom byl i ostatní nábytek. Hořící stůl, skříně, postel - to vše se nebezpečně třáslo. Pořád to však nebylo nic proti tomu, jaký strach v Loxiasovi vzbudil pohled na okolní zdi. Tužky a propisky, které proti němu nevědomky poštvala Alanis, už více nevězely mezi starými dřevěnými prkny. Najednou se v plamenech formovaly za Nathaliinými zády, připravené na něj kdykoliv zaútočit.

"Nech toho!" okřikl ji. "Okamžitě toho- Aquamenti!"

Ale jeho hloupé nevinné kouzlo situaci, ještě více zhoršilo. Sice částečně zklidnilo rozrůstající se oheň, ale na Nathaliinu magii mělo přesně opačný účinek. Dokonce se mu zdálo, jako by si hořící pastelky poštval ještě více proti sobě. Sklo prasklo jen o chvíli později. A spolu s ním i veškerá její ostýchavost.

Hůlka ji v ruce najednou padla jako ulitá. Na malý okamžik dokonce měla pocit, jako by jí bylo zase dvacet. Protek srůstal s její rukou, vléval do žil novou energii, novou vůli k boji.

A tak dům skrytý mezi lesy již potřetí toho večera pohltila změť barev.

Oba dva přitom okázale ignorovali plameny, které pomalu stravovaly jejich okolí a dokonce si ani nevšímali toho, že se jejich společníci ocitají na hraně života a smrti. To jediné, na čem jim totiž záleželo, byly jejich životní pomsty.

Chvíli už se zdálo, že má Nathalie navrch. Přece jen, od jejích posledního společného souboje z jejího pohledu uplynula cela řada let a i když teď dlouho dění okolo sebe jen nečinně přihlížela, tři roky před tím žila do slova a do písmene na bitevním poli.

Pak však zase Loxias vytáhl z rukávu nějaké své utajované kouzlo a pomyslný jazýček vah se znovu vychýlil na opačnou stranou. Teď to byla Nathalie, kdo musel ustupovat stranou, bránit se jeho nátlaku, aby o chvíli později zase nelítostně kráčela kupředu - připravena skončit celé to trápení jednou provždy.

Její hůlka teď víc než cokoliv jiného připomínala rukojeť biče. Každou chvíli přitom prudce švihla rukou, aby svého protivníka zahnala až do úplného kouta místnosti

"To - prásk - je za všechny - prásk - které jsi - prásk - svou zradou - prásk - odsoudil na smrt!"

Možná, že kdyby ji v onu chvíli nezradil dům, který tak otevřeně nazývala svým domovem, bylo by rozhodnuto. Krvavé šrámy na Loxiasově těle i jeho přerývavý dech se ostatně zdál být více, než dostatečným důkazem jejího vítězství. Jenomže pak, přesně v tentýž okamžik, co se jí na rtech konečně po dlouhých hodinách vyčerpávajícího boje, vykouzlil úsměv, uslyšela, jak kdesi něco zlověstně zaskřípalo.

"Protego!" vykřikl Loxias jen okamžik předtím, než k jejím nohám dopadl těžký hořící trám. Síla jeho kouzla však byla tak velká, že srazila na stranu i překvapenou Nathalii. Ta pak ani nestačila popadnout dech, když pocítila, jak ji hůlka vyklouzává ze zpocené dlaně.

"Neee!" vyhrkla a zoufale natáhla ruku ve snaze udržet si svou jedinou šanci na záchranu.

"A tak jsme tady, Amy. Vojáci ztraceni v čase. Pověz mi, stálo ti to všechno za to?" rozmáchl se rukama okolo sebe. "Nebylo by prostě jednoduší to vzdát už tenkrát? Ale to ty ne… Vy nebelvíři a ta vaše hrdost," posměšně si odfrknul. "Crucio!"

Nathalie zalapala po dechu. Nohy se jí podlomily a ona, aniž by vůbec věděla jak, vzápětí znovu ocitla na horké rozpálené zemi. Za těch posledních sedm let dávno zapomněla, jaké utrpení v sobě tato kletba nese.

Její oči pak samovolně vyhledaly Leni. Ležela jen o kousek dál. Její světlé vlásky se jí lepily na uslzené tváře a oči jí, stejně jako Nathaliino srdce, přetékaly bolestí.

"Nech …" zasípala navzdory svému nezměrnému vyčerpání. "Nech ji jít. Prosím… Nic-nic vám neudělala. Je to ještě dítě. Neví, co se tady děje..."

Neviditelná síla, která ji uvnitř trhala na kusy, najednou ustála. Loxias došel až k ní a opatrně vzal její hlavu do svých dlaní, "Dřív, měla sis to rozmyslet dřív…"

"Ne…" vzdychla vyděšeně a vůbec si přitom neuvědomila, jakou reakci by v ní měl Loxiasův dotek vyvolat. Tak moc ji strach o její jediné paralyzoval. "My oba víme, že jsi tady kvůli mně. Přišel sis pro mě. To mě chceš mrtvou. Ne Alanis. Tak mě už zabij! Zabij mě! Slibuju, že se nebudu bránit… Proto jsi přece tady…"

"Ach miláčku," pronesl téměř láskyplně a stejně, jako kdysi ji lehce pohladil po tvářích, "to se pleteš. On tě chce živou. Za každou cenu, tě chce dostat živou… Já nebudu tvým katem. I když," ďábelsky se usmál, "nebudu zastírat, že bych se té role chopil velice rád…"

Se zalíbením pak sledoval strach vkrádající se do Nathaliiných očí. Dokonce cítil, jak ji po zádech několikrát přeběhl mráz, tak moc se chvěla. A i když se snažila, opravdu moc, netrvalo dlouho a po tvářích ji začaly ztékat horké slzy. Moc dobře si totiž uvědomovala, že myšlenka blížící se smrti byla ničím v porovnání s tím, co si pro ni připravil Voldemort.

Její pohled znovu zabloudil směrem k její dceři. Malá Leni na ni tentokrát koukala ještě vyděšeněji, než před několika vteřinami. Zběsile sebou šila ze strany na stranu, naprosto neochotná si připustit to, co někde v hloubi duše dávno věděla. Nepovolí, ty provazy nepovalí.

Svět kouzel, jakkoliv se jí zdál být kdysi přitažlivý a laskavý, v ní najednou budil čirou hrůzu. Nerozuměla sice ničemu z toho, o čem lidé okolo nich povídali, ale slzy v očích její mámy - mámy, kterou až do dnešního rána ani jednou jedinkrát neviděla plakat - mluvily samy za sebe. Něco bylo špatně.

"Proč? Proč tohle děláš?" vydechla Nathalie.

"Protože musím, Amy. Copak tomu nerozumíš? Mám povinnost vůči všem těm lidem, které jsi zabila."

"Já je nezabila!" vykřikla.

"Ale ano… zabila," usmál se.

"Měl si ho nechat… Měl si nechat ten trám, aby…"

"Kdybych to udělal," s náznakem pobavení jí pohlédl do očí, "potkal by osud horší než smrt. A věř mi, já nebudu ten, co ho zklame. Tentokrát ne…"

A přesně v tu chvíli, jen co těch několik slov Loxias vyslovil, to všechno pochopila. V jejích očích se podivně zajiskřilo a na jejích rtech se usídlil náznak jakéhosi úsměvu. V duchu dokonce tiše poděkovala Merlinovi za tu nezměrnou ješitnost a namyšlenost, kterou přiřknul Loxiasovi do vínku. Protože nebýt toho, nebýt Selwynovy nekonečné hlouposti, dozajisté by pro ně všechny dopadl dnešní večer naprostou katastrofou. Teď se před ní oproti tomu začala poměrně jasně rýsovat naděje na útěk…

Loxias náhlou změnu v její tváři vůbec nepostřehl. Sebevědomě přešel zpátky doprostřed místnosti a pak se k ní znovu otočil, "Kdo první? Brejloun Potter nebo ten tvůj spratek?"

Zhluboka se nadechla a započala svou roli. "Ne!" vykřikla, když se vzepřela na rukách a opatrně se začala plazit po rozpálené zemi "Leni ne!"

"Takže on?" špičkou hůlky namířil přímo proti Harryho zmítající se hrudi.

"Loxiasi… Prosím…. Nech je jít…" šeptala mezitím, co se posouvala stále blíž a blíž k rozbitému oknu a tedy i svým blízkým. Dala si přitom moc dobře záležet, aby vypadala, pokud maximálně zoufale. "Udělám cokoliv. Cokoliv…"

Její škemrání ho očividně pobavilo, "Najednou?"

Nathalie přikývla.

"Víš, skoro jsem v pokušení ti vyhovět, ale my oba dobře víme, že to uděláš tak, jako tak." Pak se znovu zaměřil na Harryho, "Avada-"

"Zastav!" zavelela ostrým hlasem, kdy ve své dlani sevřela poměrně velký střep sklad. Odhodlaně si jej pak přiložila ke svému krku. "Jestli to uděláš, zabiju se!"

Z jeho úst se vydral nelidský křik. "Blafuješ! Na něco takového nemáš dost odvahy!"

"Možná mám a možná nemám. A možná se to už brzy dozvíš," odpověděla odhodlaně. "Nech je jít," zopakovala, tentokrát mnohem sebejistěji.

Loxias však nezůstával pozadu. Jediné mávnutí hůlkou mu stačilo, aby se drobná Leni ocitla přímo před ním. Jen co pak prsty přejel po jejích dětských tvářích, proťal už tak dost napjatou atmosféru v pokoji ohlušující dětský křik.

"Ty bastarde! Okamžitě ji nech-!"

"Až ty pustíš střep!"

Nathalie odhodlaně sevřela kus skla ve své dlani. Z rukou ji tak okamžitě vystřelila nepředstavitelná bolest. Pořád to však nebylo nic, proti tomu, jaké utrpení okusila, když nařízla kůži v okolí krční tepny.

"Neee!" vykřikl.

"Nech ji jít a povol ty pouta. Teď," rána na jejím krku se začala zvětšovat, "hned."

Loxias rezignovaně Leni pustil a jediným kouzlem ji pak propustil na svobodu. Ta na nic nečekala a okamžitě se rozeběhla se přímo k Nathalii. "Maman…" šeptala stále dokola mezitím, co svou drobnou ručkou přejížděla po její zkrvavených šrámek.

"Řekni ji, ať odsud odejde," zavrčel Selwyn. "Udělám to. Nechám ji jít. Ale musí zmizet hned."

S upřímným vděkem v očích na něj pohlédla. "Děkuju. Jen… Jen okamžik. Jen se rozloučíme…"

Loxias se už nadechoval k protestu, ale když plameny znovu ozářily kus skla v její pravé ruce, rezignovaně ustoupil o krok vzad. Nakonec si moc dobře uvědomoval, že z jeho pasti není úniku. Nezbylo mu nic jiného než je jen tak netečně pozorovat. Zírat na Nathalii, jak tiskne svůj nos do vlasů své dcery mezitím, co ji do ucha šeptá jakási sladká slůvka útěchy…

Možná, že kdyby tušil, že Nathalie nemluví s Leni, zastavil by je. Za každou cenu by je od sebe oddělil, popadl ji za ruku a, nehledě na to zpropadené sklo, prostě by se s ní přemístil pryč.

Jenomže to nevěděl. A nevěděla to ani Alanis, která byla celá zmatená z toho, že ji do ucha máma šeptá jakési zvláštní chrčivé zvuky jen vzdáleně připomínající jakákoliv slova. Pevný stisk ruky okolo jejich ramen však mluvil více než jasně: Všechno bude v pořádku.

Když pak Nathalie konečně otevřela oči, připadala si jako znovuzrozená. Vybojovat boj proti svým stínům bylo mnohem jednodušší, než očekávala. Bála se, že jí to bude trvat věčně, že Loxias prokoukne její malou hloupou lež a odhalí její plány. Nic takového se však nestálo. Nová energie ji hřála v žilách a skrze magii proplouvající každou buňkou jejího těla cítila, jak se jí znovu začíná vracet ztracená síla.

Svémagie. Nejspíš by ani nedokázala spočítat, kolikrát jí zachránila život. Upřímně doufala, že tentokrát tomu nebude jinak.Protože i když věděla, jak moc je to, k čemu se chystá, nebezpečné, nemohla jinak než to risknout.

Opatrně vydechla trochu vzduchu směrem k Harrymu. Ten sebou v první moment překvapeně trhl. Jen co však zachytil její významný pohled, pokýval viditelně hlavou na znamení souhlasu.

Víc Nathalie nepotřebovala. Rychle, dříve, než stihl Loxias jakkoliv zareagovat, uvolnila Leni ze svého objetí a rychle se protáhla pod postelí až k zadní části místnosti. Když pak na svém kotníku ucítila pevný stisk Harryho ruky, bez jakékoliv známky zaváhání je všechny tři přemístila pryč.

To poslední, co zaslechla předtím, než upadla do bezvědomí, byl štěkot psa.

"Tesáku, no tak! Co to tam máš?" zavolal někdo.

Kdo, to už Nathalie nezjistila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Francois White Francois White | 6. ledna 2017 v 14:37 | Reagovat

Tak tohle je uzasna kapitola, drzi si tempo od zacatku do konce a krasne vykresluje situaci. Promeny nalad, akcnejsi pasaze jsou dlouhy tak akorat a vystridany momenty na uklidneni, tak to ma vypadat. Hodne suprova mi prisla ta cast s "bicem", vyhybas se tim klasickymu popisu, opakovani, pridavas dynamiku a zvyraznujes emoce, naladu, jen vic takovych napadu :) Shrnuto a podtrzeno, jedna z nejpovedenejsich casti, libila se moc.

2 Rainy Rainy | Web | 6. ledna 2017 v 23:34 | Reagovat

[1]: Díky! Pomalu už jsem si začínala myslet, že tahle kapitola projde bez jakékoliv reakce - což mi upřímně bylo docela líto.
Ona se tahle kapitola i dobře psala. Určitě líp, než nějaká nudná vata bez děje.  Jenomže i to je třeba. :) Ale můžu slíbit, že do konce nás takových kapitol čeká málo. Prakticky každá z těch, co přijdou, v sobě nese nějaký zvrat či alespoň nějaký souboj. Ale stále samozřejmě platí, že všude (i tam, kde se zdánlivě nic neděje) jsou vodítka ke konečnému rozuzlení. :)
... Pořád to však nemění nic na tom, že další kapitolu bude třeba přetrpět. Ta je totiž vážně jen vodítková. :) Ale možná tady po tomhle zjištění a odhalení potřebujeme zas děj trochu uklidnit, než půjdeme vstříc snad překvapivému závěru.
Moc děkuju! Strašně mě tvůj komentář potěšil. Jsem ráda, že jsi na mě nezanevřel. :)

3 Francois White Francois White | 7. ledna 2017 v 10:41 | Reagovat

Proc bych na tebe mel zanevrit? :-) Jen jsem nemel potrebu (a chut) se vyjadrovat, kdyz to za me delali jini. A nechci vyvolat zadnej flame.

4 Rainy Rainy | Web | 9. ledna 2017 v 22:10 | Reagovat

[3]: No tak důvody by se našly, že ano. Minule jsem se nezachovala zrovna hezky. Mrzí mě to. Prostě těžce nesu kritiku i když si uvědomuju, že bez ní se nikam neposunu.
Jasně. Tak zas někdy, až bude chuť. :) :D Což rozhodně nebude příště. Ehm. Jsem špatná autorka, když vím, že další kapitola bude nuda. Ale asi nemám tušení, co s tím nic udělat. Budu se snažit, aby alespoň nebyla moc dlouhá. :)

5 Francois White Francois White | 10. ledna 2017 v 18:24 | Reagovat

Ja vim, ze se lip cte a clovek se citi lip, kdyz mu chodi jen samy slunickovy komentare. Ale kritika neni nic spatnyho, vlastne to jen znamena, ze nekdo cetl pozorne a premyslel nad textem. A pokud se vyjadri, tak by to autor mel brat jako takovou satisfakci, pze nikdo normalni se nevyjadruje k vecem co za to nestoji ;) a cilem kritiky neni ponizovat (coz si nekteri mysli), ale poukazat, nadhodit tema k premysleni a poradit. A na rovinu: umet prijmout kritiku, popr. adekvatne, slusne a vtipne zareagovat na negativni komentar, je pri publikovani stejne dulezity jako treba vyjmenovana slova 8-O  8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama