Meet me Halfway; 6. část

21. ledna 2017 v 23:47 | Nebeská |  Meet me halfway
Tralalááá, tady stále někdo je! :) Jen krátký vzkaz, mám se dobře, stále žiju. :D Léčíme se, páč celý sklad onemocněl. Aneb na každým rohu někdo kašlal a smrkal.

Tenhle díl už tady jednou byl, ale... jo ale prostě tak no. :D
Je to trochu uhlazenější. Možná lepší. Ale jinak co se týče děje, nic se nezměnilo. Jen se domnívám, že tohle byla kdysi 7. kapitola. :)
Mějte se pěkně, pac a pusu :D Dneska nejsem ukecaná :)... ostatně to já nikdy, na tohle je specialistka Rainy :)




Klára se druhého dne probudila díky zvuku otravného budíku. Všude panovala tma a chvíli jí trvalo, kde se nachází. S žaludkem obtěžkaným nervozitou se vyhoupla do sedu. Sotva však stáhla peřinu stranou, pohltilo její tělo nepříjemná teplota nevytopeného pokoje. Normálně by se vydala do koupelny a po ranním rituálu se oblékla, ale nakonec se rozhodla pro opačný postup.

Snažila se utišit své zběsilé myšlenky, avšak marně. Neustále se točily dokola, jako ohraná a rozbitá gramofonová deska, která nikdy neměla mít konce… její pohyb v koupelně se stal trhaný a po chvíli zírání do zrcadla se rozhodla, že se nebude obtěžovat s make-upem.

Její myšlenky se přehouply k muži, kvůli kterému se vzdala všeho. Na okamžik zavřela oči, bradu zavrtala hlouběji do teplého oblečení, jež jí mělo pomoci od chladu, a povzdechla si. Nelitovala neuvěřitelného skoku v čase. Ani to, kam se posunula ve svém pracovním životě, stejně tak jako výplaty a svobody.

Záleželo jen na něm.

Na druhou stranu si nebyla jistá, jestli celý její plán vyjde; jestli to doopravdy dokáže. Co když selže a vše to bude k ničemu?

Jediná zastávka v malé vesnici se přiblížila rychleji, než Klára čekala. A to i přesto, že musela kráčet velmi pomalu a opatrně, aby nespadla na zem. Ať byly silnice pokryté solí anebo ne, přišlo to téměř na stejno. Klára nakonec šla téměř prostředkem cesty a modlila se, aby jí nesrazilo auto.

Tyto ranní cesty měla v paměti vyryté, pravděpodobně se jich nikdy nezbaví. Přesto se nemohla ubránit zrychlenému dechu, nervozitou sevřenému žaludku a srdci, zběsile bušící v její hrudi. Nepopiratelně se bála.

Roztržitě nahmatala ve své kapse kulatou dvacetikorunu a začala ji převracet z jedné strany na druhou, ve snaze uklidnit své neposedné prsty. Sotva si pamatovala, kolik stál autobus do školy; měla dost peněz, nebo bude muset jako naprosto neschopné pako, dohledávat koruny?

Polkla a na okamžik měla pocit, že má na zádech ledový pot. Nebo se do ní pouze opřel studený vítr?

Neměla příliš času nad tím přemýšlet, protože se ocitla u malé plechové budky na zastávce a rychle se schovala před náporem chladného ranního povětří.

"A hele, podívejme se, koho nám to sem vítr zavál," ozvalo se z temného rohu pobaveně.

Klára sebou překvapeně trhla, zakopla o svou vlastní nohu a málem si sedla na zem. "Proboha!" vydechla a ruku si přiložila k hrdlu. Na okamžik zavřela oči a zhluboka se nadechla, v marném pokusu o uklidnění splašeného srdce. "Zbláznil ses? Chceš mě zabít?"

Její kamarád, o dva roky mladší spolužák ze střední školy, se trochu pousmál. Vzápětí pozvedl ruce v obraném gestu, když ve slabém světlu lamp zahlédl její zakaboněný výraz. "Copak jsem věděl, že o mně nevíš a div že si nenaděláš do kalhot?"

"Vtipné," obořila se na něj se zamračeným obočím. Nemohla tomu pomoc, od přírody byla neuvěřitelně lekavá. Moc tomu nepomáhal fakt, že byla nervózní a jako na trní.

Martin si odfrknul, ale do jeho tváře pořádně neviděla. Až když přistoupil blíž, spatřila jeho tmavé oříškové oči s rošťáckými jiskrami. Pomalu k ní dolehla minulost; zpočátku byli dobří kamarádi, ale poté se mezi nimi začala dělat propast, za kterou mohla Klára. Počínaje její ranní nevrlostí a chutí zavraždit každého, kdo na ní promluvil, končíc vyšinutým přítelem, Petrem.

Mladá dívka měla pocit, že se o ní kdysi Martin snažil i přesto, že je dělil věkový rozdíl dvou let.

"A teď vážně - myslel jsem, že seš u toho svýho starýho," poznamenal po chvíli, kdy mlčela.

"Mmph…" zněla její odpověď, ztracená v šále, ve které měla Klára schovanou tvář.

"Eh?" pozvedl obočí Martin nechápavě, ale koutky jeho rtů sebou zaškubaly vzhůru. Na okamžik sjela pohledem k ústům a pobaveně zavrtěla hlavou; tvrdohlavě vydával těch pár chloupků kolem jeho rtů za vousy a odmítal si je oholit. "Omlouvám se, ale nemluvím řečí tvého kmene…"

Pouze protočila očima a na okamžik se uvolnila. Sotva však spatřila světla v zatáčce a vzápětí se objevil i bílý autobus, který se opatrně plížil po silnici, žaludek se jí znovu sevřel nervozitou. "Moc kecáš," prohodila i přesto přes rameno a vydala se ven ze zastávky.

Autobus pomalu zastavil a zahalené osoby před Klárou začaly nastupovat; sotva se však přiblížila ke dveřím, Martin jí předběhl a zašklebil se. "To víš že jo, mě tady maj umrznout děti?"

Překvapeně zamrkala a sledovala, jak se vyhoupl na schod. Vzápětí si vzpomněla na jejich vtipy. Jakmile nastala zima, přestal Martin jezdit na jeho motorce, protože mu byla zima - a ten studený vítr, který kolem něho při jízdě vál, ubližoval jeho nenarozeným dětem. Ušklíbla se, aby vzápětí rychle vběhla do autobusu.

K její úlevě jí stačila dvacetikoruna. Řidič něco nesrozumitelného zabručel a než si stihla sednout, rozjel se jako šílený. Spěšnými kroky se přiblížila k Martinovi a rozplácala se na sedačku před ním. "Mon Dieu!" vydechla mezitím, co si sundala batoh ze zad.

"Cože?"

"Hm?" otočila se přes rameno nechápavě.

"Cos to řekla?"

Klára chvíli nejistě zírala na Martina. Náhle jí zakousla do těla vlezlá panika, vibrující v každém článku jejího těla. Nemohla uvěřit, že se nechala takhle nachytat. Aniž by si to uvědomila, začala mluvit ve francouzštině, což k její minulosti ani zdaleka nesedělo. Na prázdno polkla. Jak se jen mohla domnívat, že to zvládne? Lidé zajisté poznají tu neuvěřitelnou změnu v chování.

"Co ti je?" zeptal se Martin a nepatrně nakrčil obočí. "Seš v pohodě?"

Pomalu přikývla. "Jasně." Odpověděla s falešným úsměvem.

"Hm," zamračil se ještě více mladík a zády se opřel o sedačku.

Cítila se nesvá pod jeho upřeným pohledem. Bezúčelně se začala hrabat ve svém batohu a doufala, že narazí na sluchátka; až moc dobře věděla, že se bez nich neobešla a většinu trapného ticha při ranním dojíždění do školy, trávila s muzikou někde v hloubi její fantazie. "Co?" zeptala se nakonec Klára trochu prudčeji, než měla v úmyslu, dopálená z jeho zírání a chybějících sluchátek.

"Nic, jen jsem tě nikdy neslyšel mluvit francouzsky…" pokrčil rameny Martin, aby vzápětí pozvedl obočí. "Našla si nějaký nový seriál? Hra o trůny tě už nebaví?" dodal téměř natěšeným tónem.

"Co to s tím má společného?" pronesla pomalu, nechápavě.

Martin otevřel ústa, jako kdyby chtěl něco říct, ale zdálo se, že mu Klára onou prostou otázkou naprosto vzala vítr z plachet. Nakonec sklapnul rty k sobě a překřížil si paže na hrudi.

"Jen jsem řekla dvě slovíčka v cizím jazyce," pokračovala Klára, ve snaze zachránit už tak dost pokaženou situaci. Nechtěla se s ním hádat, nechtěla mu ublížit, ale její pud sebezáchovy zapracoval. Bála se, že jí někdo odhalí.

Možná ale byla jen paranoidní.

"Dobře, chápu," pozvedl ruce. "Jako bych nic neřekl," dodal a otočil se k oknu.

Klára se zhluboka nadechla a na okamžik zavřela oči. Výborně, pomyslela si sarkasticky. To jsem to zase vymňoukla. Přemýšlela, jak vzniklou situaci zachránit. Po chvíli si uvědomila, že to prostě nepůjde.

Mezitím, co se sama opřela o sedačku a podívala se z okna, přemítala nad tím, že jeho otázka byla vlastně naprosto neškodná. Bála se a očekávala, že někdo brzo přijde na její tajemství, ale… jak by to vlastně mohli dokázat? Pravděpodobně změnu v jejím chování přisoudí k tomu, jak často byla mrzutá.

S nepříjemným pocitem páru očí, zavrtaných do jejích zad, sjela hlouběji na sedačce a zavrtala se do bundy.

** ~ **

Cesta do školy se táhla, ale nakonec dorazili na místo určení. Klára vystoupila jako první a i přesto, že oba dva zarytě mlčeli, počkala, až i Martin vyleze z autobusu. V mysli vedla zdlouhavé rozhovory sama se sebou - měla se mu omluvit, nebo být naštvaná?

Proč ale na něj byla naštvaná?

Rozladěně nakrčila nos, dopálená svým vlastním chováním. Až když je od školy dělilo asi dvacet metrů, povzdechla si a promluvila: "Promiň za to ráno, nechtěla jsem, aby to znělo tak…--"

"O nic nejde," skočil jí do řeči Martin, aniž by se podíval jejím směrem.

"Ale… nech mě to vysvětlit."

Tentokrát se na ní úsečně podíval a Klára pochopila, že ho opravdu ranila. Zřejmě musela být během předchozích pár dnů dost arogantní a podlá. Vypadal, jako kdyby jeho trpělivost přetekla. "Vím, až moc dobře, že po ránu nemáš náladu," odpověděl s pokrčením ramen. "A já mám moc energie. Nepotřebuju to slyšet znova."

"O tom to vůbec není…" vydechla, ale to už Martin byl o tři kroky vepředu. Neotočil se, nezpomalil a nakonec zmizel v postranním vchodě do školy.

Na okamžik se zastavila. Celá tahle situace jí zasáhla, protože od té doby, kdy studovala střední, dost dospěla. Kdysi by se naštvaně vydala za Martinem a zřejmě by mu pěkně od srdce vysolila, co má na srdci. Výbušná; to bylo její druhé jméno. Ale osobnost, ocitající se v těle mladé dívky si byla velmi dobře vědomá, že všechno byla její vina.

Nakonec se ale dala rychle do kroku, protože se na ní lidé začali divně dívat.

Se sklopeným pohledem se vydala ke škole. Noha jí podklouzla na schodech, vedoucích ke dveřím do šaten a zaklela. Za sebou slyšela tichý smích. Rychle tedy vstoupila do budovy, s pohledem upřeným k zemi prošla chlapeckými šatnami, přeplněnými železnými skříňkami, které se ocitaly i za rohem v úzké chodbě.

Neslyšeně se protáhla kolem Martina, jenž měl batoh pohozený na zemi a bundu z půlky svlečenou. Věděla, že po ní šlehl pohledem, ale ona ho naprosto ignorovala. Nakonec se dostala až na konec chodby a zabočila vpravo, ke dveřím schovaným za velkou skříňkou.

Výhoda toho, že její střední škola byla převážně přeplněná kluky, bylo to, že jejich šatna byla oddělená. Mnoho z nich to využívalo jako skvělá muchlárna o hodinách volna. Klára by lhala, kdyby řekla, že se nikdy necucala na lavičce v dívčích šatnách s jedním ze svých ex.

Na tváři se jí objevil nepěkný škleb, ale hned ho smazala, jakmile zahlédla své spolužačky.

"Ahoj," řekla tiše mezitím, co se zastavila u skříněk na levé straně a zmateně koukala po dvířkách, neboť si nebyla jistá, které jsou její. Až když se podívala na zámky, vzpomněla si.

"Ahoj," odpověděly postupně všechny dívky, byť každá jiným podtónem. Nijak jí to ale netrápilo.

Rychle se odstrojila, ale bundu si po krátkém zaváhání přece jen nechala. Jejich škola byla studená a to i přesto, že se prý snažili topit. Zimní boty si vyměnila za tenisky a usmála se na holčinu, stojící za ní.

"Jak je?" zeptala se přes rameno.

"Dobrý," odpověděla Markéta mezitím, co přistoupila ke Kláře a objala jí kolem pasu. "Pondělí. A ty?"

Tmavovláska se zašklebila. "Naprosto stejně."

Klára se vyhoupla na špičky a hleděla na hromádku učebnic, namrskaných na poličce. Kousla se do rtu. "Co že dneska máme za hodiny?" nadhodila jako by nic. Sice se doma podívala na rozvrh, ale v té nervozitě si vzpomněla jen na matematiku.

"Ještě ses je nenaučila?" zeptala se pobaveně její kamarádka. "Máme anglinu, češtinu a matiku. Účetnictví a počítače."

"Hmm…" přikývla tmavovláska a začala se zmateně přehrabovat v učebnicích. Udělala by cokoliv, aby se tomu mohla vyhnout.

"Učily jste se na anglinu?" zeptala se náhle Kateřina z druhé strany místnosti a zamrkala velkýma očima.

Klára na její otázku nejdřív nereagovala. Poté si ale vzpomněla, že Katka patřila do její skupiny, neboť jejich třída byla rozdělená na dvě části. "My píšeme?" otočila se poplašeně přes rameno.

Spolužačka se jen rozesmála. "Jo."

"No já se na to koukla, ale vůbec to nechápu…" řekla od protější skřínky Markéta a pokrčila rameny. "To nás Kupková zase rozcupuje."

Tmavovláska jen na prázdno polkla. První den a hned bude v háji; sice angličtinu občas používala, ale francouzština byla její prioritou. A v okamžik, kdy člověk začne upřednostňovat jeden jazyk, druhý jde stranou. Pohledem sklouzla k učebnici a přemýšlela, jestli má vůbec cenu se na látku podívat. "No," řekla nakonec. "To jsem asi pěkně v prdeli."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama