Meet me Halfway; 7. část

28. ledna 2017 v 18:52 | Nebeská |  Meet me halfway
Slíbila jsem, že budu zveřejňovat kapitolu v pátek... a dneska jsem si jaksi uvědomila, že je sobota. Upsíííí... :D :)

Chci poděkovat všem, kdo tuhle povídku čtou... zřejmě se nudíte a za to se omlouvám, ale vydržte! Následující kapitola po téhle, bude hmm... jak to říct. Začne nám to pravé, šílené malodrama... :)




Při východu z dívčích šaten se Klára cítila všelijak, jen ne jako ve své vlastní kůži. S povzdechnutím si strčila ruce hluboko do kapes. Ramena se jí svěsila i přesto, že jí batoh, obtěžkaný notebookem, táhl vzad. Pouze slepě následovala spolužačky, protože si nebyla jistá, kam má jít.

Všechny zamířily po schodech do přízemí, kde prošly kolem lavičky s dvěma snídajícími kluky. Minuly prosklené dveře do malé místnosti, přeplněné nezdravými svačinkami a jednou baculatou drbnou.

Klára se zamračila, když si uvědomila nepatrné vibrace telefonu v kapse. Spěšně ho vytáhla s obavami, že se doma něco stalo. Její panika rychle zmizela, vystřídaná nechutí a pomalu vzrůstajícím vztekem. To se pouze milovaný Petr dožadoval Klářiny pozornosti.

Okem šlehla ke vchodu do třídy a kolem sebe; nikdo jí doopravdy nevěnoval pozornost. Spolužáci měli své starosti, stejně jako ona sama a tak si hleděl každý svého. Klára zabočila doprava a vyšla tři schody do patra, kde se nacházela jedna z odlehlých učeben. Nikdo ji očividně na první hodinu nepotřeboval, protože jinak by schody byly obsazené rozvalenými těly.

"Ano?" přijala hovor i přesto, že ani zdaleka nechtěla. Co si ale měla počít? Věděla, že je blízko; tak neuvěřitelně blízko, stačilo jen ještě na chvíli zatnout zuby a natáhnout dlaň. Jenom malé sebezapírání a její tužby budou naplněné.

"Klárko!" ozvalo se z druhé strany tónem, z něhož se jí zhoupl žaludek. Naprosto nesnášela Petrovy ukňourané výstupy. "Konečněs zvedla ten telefon!"

Tmavovláska nepatrně protočila očima; jako by slyšela svou matku - k čemu máš ten telefon, když ho nezvedáš?

Veškeré jízlivé poznámky se však rozhodla spolknout. Nemělo smysl se s ním hádat, pokoušet se ho přivést k rozumu a uklidnit ho. Zhluboka se nadechla, sevřela volnou dlaň v pěst a až poté promluvila. "Omlouvám se, miláčku," pronesla předtím, než stihl spustit své lamentování. "Ráno mi nebylo dobře a celou cestu do školy jsem prospala."

Na okamžik zavládlo na druhé straně hovoru naprosté ticho. Petr si povzdechl. "Vidíš to, kdybys zůstalas u mě, mohla sis pospat a já bych tě odvezl až ke škole," řekl po chvíli káravým tónem, téměř jakoby přišel na osmý div světa. "Ale ne, slečinka má svoji tvrdou palici."

"Kdyby ne, nebyla by to žádná sranda, ne?" pousmála se, aby se vzápětí začala v duchu mlátit do hlavy. Zavřela oči - ani Petr nebyl tak blbý a hluchý, jistě ten potlačovaný sarkasmus a nechuť musel slyšet.

"Hm," ozvalo se zabručení. "To máš asi pravdu. Ale zato utrpení se mi budeš muset teď ňáko odvděčit." Dodal tónem, který mluvil za sebe. Jasně dával najevo, co bude po Kláře chtít.

V ten okamžik věděla, že se touto cestou neměla vůbec vydávat. Věděla, že se musí nějak seznámit s Pepou. Také z mnoha knih a filmů věděla, jak nebezpečné je zahrávat si s cestováním v čase - proto chtěla jako na oko vycházet s Petrem, dokud nepřijde okamžik, kdy se ho zbaví. Bohužel však pozapomněla na intimnosti.

Zoufale vytřeštila oči a na prázdno otevírala ústa, jako ryba na suchu, čekající na svou pomalou smrt. Co měla říct?

"Jsi tam?"

Do jejího zorného pole vešel mladík s velkým černým batohem na zádech. Pozvedl obočí a dlaně si strčil hluboko do kapes opraných riflí. Beznadějně poukázala na telefon ve své ruce a poté vyvalila bulvy a zkřivila ústa. Honza okamžitě věděl. Bez varování se natáhl pro mobil. Klára nestihla zareagovat, pouze nechápavě hleděla na svého kamaráda, který si přiložil malou krabičku k uchu.

"Nazdar vole!" zvolal zvesela mezitím, co mrknul na Kláru. "Jo, jsem tě tak dlouho neslyšel... jasně, stojí tady... ne, neměla šanci, skončil jsem jí na záda, knockoutoval jsem jí. Mobil je teď můj..."

Chodbou se rozezněl hlasitý a tolik nenáviděný zvuk školního zvonku. Pro jednou to bylo ale vysvobození. Klára si oddechla.

"Jasně - hele kámo, musíme jít - ne... jasně, vyřídím jí to. Jasně," zašklebil se Honza a protočil očima; Petr se zřejmě rozpovídal a konec hovoru byl v nedohlednu. "Jasně. Tak zdůůůůř."

S hlubokým nádechem jí předal malý telefon s rošťáckým úsměvem na tváři. "Nazdar ségra."

"Ahoj," odpověděla zaraženě. Pomalu sešla schody dolů a zastavila se před Honzou. S naprostým děsem cítila v očích štiplavé slzy; pokud každé setkání bude probíhat ruku v ruce s bolestí a znechucením sama sebou, pravděpodobně to nezvládne.

Věděla, že v Čechách zanechala mnoho lidí. Ale onu bolest z odloučení si uvědomovala až při setkání po tak dlouhé době.

"Seš v pohodě?" zeptal se opatrně mezitím, co se ohlédl přes rameno a postrčil ji ke dveřím. "Dělej, už se nám valí."

Nechápavě se podívala stejným směrem co Honza a pochopila. Jejich vysoký, pohublý a prošedivělý učitel scházel schody a sledoval je s pozvednutým obočím. "To zas budou kecy," řekla sotva slyšitelně, ale jejímu kamarádovi to neuniklo.

"Jop," přitakal a zdůraznil písmeno p.

Naštěstí se Kláře povedlo nacpat Honzu jako prvního do třídy, protože si nebyla jistá, kde že to vlastně sedí.

Zabouchla za sebou dveře. Pár lidí k ní vzhlédlo, aby se vzápětí nezúčastněně odvrátili. V duchu se zašklebila. Vítej zpátky v pekle, pomyslela si ironicky. Svou pozornost stočila zpátky k mladšímu spolužákovi a jako malé štěně ho následovala do lavice u okna. Sotva sundala batoh a odsunula židli, dveře se otevřely a do třídy vešel učitel.

Koutkem oka zahlédla Honzu, který po ní házel překvapené pohledy mezitím, co si vytahoval notebook na lavici.

"Co?" zeptala se potichu, následujíc jeho příkladu.

"Nic." Odpověděl prostě.

"Tak se postavíme," řekl učitel ekonomie před tabulí. Očima přejel celou třídu, dokud se nezastavil na Kláře a Honzovi. "Ale, copak vy dva tam děláte?"

Tmavovláska nechápavě nakrčila obočí. Netušila, na co naráží.

"Ne, že tam budete celou hodinu vrkat jako dvě hrdličky."

Celá třída se rozesmála. Klára zatnula zuby a snažila se zabránit katastrofě; byla až příliš zvyklá bránit se. Měla chuť povědět milému panu Samkovi, že se o něco takového opravdu bát nemusí a vůbec by neměl dělat poznámky tohoto stylu. S kým si vůbec myslí, že to mluví?

Ale z jejích úst se nevydrala ani hláska.

Muž v čele třídy se pousmál a se zavrtěním hlavy řekl: "Sedněte si."

Uposlechla, ale nezapomněla mu věnovat pobouřený pohled. Díky bohu si toho nevšiml, protože jinak by následovaly další rýpance, které by už asi mlčky nepřešla.

Tupě zírala na startovací obrazovku notebooku a čekala, až bude schopná začít zapisovat zápisky. Samek se připravoval před tabulí s křídou v ruce. Nejraději by se sbalila a odešla; neměla nejmenší chuť tu sedět jako pecka a učit se ekonomii, kterou stejně nikdy nevyužila... ale až moc dobře si uvědomovala svou zoufalou pozici.

"Proč sis sem sedla?" zeptal se potichu Honza, aniž by se k ní otočil. "Markéta tam dřepí sama... stalo se něco?"

Klára na prázdno polkla a váhavě se na něj podívala. Pozvolna se jí začaly projasňovat vzpomínky na školu; jelikož její vztah s Honzou byl jako horská dráha, poslední školní rok spolu neseděli. Namísto toho se usadila se svou jedinou kamarádkou do první lavice u dveří. Její místo vedle Terezy nyní křičelo prázdnotou.

"Kláro?"

"Nic se nestalo," odpověděla spěšně. Zahanbenou tvář stočila k obrazovce před sebou a spěšně začala se zápisem.

Nastalo ticho - tedy alespoň mezi Klárou a Honzou. Zbytek třídy si neustále šuškal, občas se rozezněl hlasitější komentář a smích. Nebyla si jistá, jestli někdo mluvil i o nich; o jejím podivném chování, protože to přece nemohlo nikomu uniknout.

Honza do ní náhle drknul. Zmateně se podívala na ruku, kterou natáhl Klářiným směrem, a spatřila mobilní telefon. Spěšně ho sebrala z jeho hrubé dlaně. "Díky."

"V pohodě," odpověděl s drobným úsměvem, ale v jeho očích byla vidět starost. "Prej si pro tebe dneska po škole přijede."

"Aha."

"Neříkám, že musíš jít s ním - jen jsem mu musel slíbit, že ti to vyřídím."

"Já vím," pousmála se. "Díky."

Mladíkovy velké ruce ustaly v zápisu. "Co ti je?" zeptal se starostlivě. "Jsi celá pobledlá..."

Než stačila odpovědět, mezi nimi proletěl kousek bílé křídy a zastavil se až na černé mikině spolužáka za nimi.

"Tak co se to tam děje, vy dva?" řekl Samek od tabule s pozvednutým obočím. "Máte všechno zapsaný, že stíháte vykecávat?"

Klára rychle porovnala zápisky na tabuli s tím, co měla v počítači. "Ano, mám."

"Jasně," ušklíbl se učitel a vzápětí smazal své neúhledné písmo z tabule. "Tak si to od tebe může Honza opsat."

Pár lidí zahučelo, ale většina byli se zápisem hotoví - Samek se během výkladu rád vykecával a tak nebyl problém dělat blbosti. Nejvíc se ale ozval mladík vedle ní. "Tohle ale není fér," pronesl rozladěně. "Jen jsem se jí ptal, co to tam je vůbec napsaný, protože se to nedá přečíst."

Tmavovláska měla co dělat, aby se nezačala křenit. Obzvláště pak potom, co spatřila výraz jejich učitele.

"Vtipné, vtipné," odsekl Samek mezitím, co se otočil zády ke třídě a začal pokračovat ve výkladu. Tentokrát však jeho písmo bylo ještě horší.

Klára zavrtěla pobaveně hlavou. Rychle se ale vrátila k notebooku a ujistila se, že má každou blbost z tabule opsanou, kdyby se náhodou Samek rozhodl zkontrolovat její zápisky. Věděla, že na ní Honza kouká. Rozhodla se to ignorovat. Předstírat, že o ničem neví.

"Pak si promluvíme," řekl nakonec potichu.

~ ~ * ~ ~

Konec hodiny přišel možná rychleji, než by si Klára přála. Z netrpělivého ťukání prsty do stolu věděla, že Honza se naopak nemůže dočkat přestávky. Zřejmě jí chtěl zahrnout hromadou otázek, aby přišel na důvod jejího prazvláštního chování. Zlehka se kousla do tváře. Ucítila nepříjemnou pachuť krve a s odporem polkla. Nervozitou se jí povedlo prokousnout jemnou tkáň líčka.

Zrovna zazvonilo, když přikládala ke rtům lahev s vodou a rychle se napila. K jejím uším dolehl hluk běsnící třídy. Všichni se naráz rozpovídali, začali vstávat od stolů a šoupali židlemi a náhle to připomínalo spíš úl. Anebo stádo dobytku.

Na rameni ucítila lehký dotek a polekaně se otočila, jen aby se setkala tváří v tvář se světle modrýma očima. "Seš bledá jak stěna," řekl zachmuřeně Honza. "Je ti zle?"

"Ne," zalhala. "Vše je ok."

Z jeho výrazu jasně vyčetla, že jí nevěřil. Nenápadně se rozhlédl kolem sebe. Sotvaže si byl jistý, že je nikdo neposlouchá, otočil se zpátky ke Kláře a přisunul se blíž na židli. "Já vím, že seš pravděpodobně neuvěřitelně zmatená. Dobře si mně vysvětlila, jak se cítíš a já se zachoval jako debil."

Tmavovláska nechápavě zamrkala a na prázdno polkla. O čem to, u všech ďasů, mluvil?

"Hele," povzdechl si Honza, když neodpovídala. "Myslel jsem si, že máš jeden ze svých problémů a házíš všechno na Petra, ale jakmile jsem viděl, co všechno ti psal - tu ujetou konverzaci, pochopil jsem, že chyba není na tvé straně."

Klára si matně rozpomněla, o čem to její kamarád mluvil. Aniž by tomu dokázala zabránit, ovládnout své reakce, její obočí se zkrabatilo a rty semkly do pevné linky. "Nechci se o tom bavit," řekla tichým tónem mezitím, co zavřela notebook.

S další ránou v její hrudi, na kterou nebyla ani zdaleka připravená, se postavila.

"Kláro..."

Usmála se. Nechtěla se s ním hádat, nechtěla mu nic vyčítat, ale to neznamenalo, že nepotřebovala moment o samotě. Nejistě si vzpomněla na hádku, kterou si kdysi prošli; snažila se svému nejlepšímu kamarádovi vysvětlit, jak se k ní Petr chová. Majetnicky, sobecky a pokouší se jí ovládat bez jediné špetky studu. Honzova první reakce byla taková, že dle jeho názoru Klára přeháněla a ve zbabělosti se snažila najít jakýkoliv důvod, aby mohla Petra opustit.

Až když mu přeposlala konverzaci, pochopil.

Ať už to bylo jakkoliv, nechtěla se o tom bavit. Příliš mnoho věcí se jí honilo hlavou a Klára se jen těžce orientovala. "Jdu na záchod," řekla nakonec, aby se ujistila, že ji Honza nebude následovat.

Nestihl odpovědět, protože než se vzpamatoval, stála už ve dveřích ze třídy. S tichým povzdechnutím se rychle začala drát přeplněnou chodbou. Cesta na dívčí záchodky byla krátká, ale přitom plná utrpení. I po té dlouhé době jen ztěžka zvládala ty otravné pohledy, zavrtávající se do jejího těla.

V naději, že nalezne útočiště za dveřmi dívčích záchodků, rychle proklouzla dovnitř a zavřela za sebou, jen aby se nalezla v malé místnosti s holkami z nižších ročníků. Nejistě se usmála, ale ani jedna nezareagovala. Pouze se odvrátily zpátky k zrcadlu a začaly se upravovat.

Klára si tiše odfrkla a jediné, na co byla schopná myslet, bylo slovíčko peklo. Jak lehce se zapomínalo na dětskou školní rivalitu. Užuž se chystala opustit místnost, když se obě druhačky sebraly a odešly. Tmavovláska měla náhle pocit, že může dýchat.

Pomalu se přesunula na druhou stranu chodbičky k oknu, pod kterým bylo topení, jen aby následně obrátila svou pozornost k malému zrcadlu na zdi. Nepatrně se zamračila na dívku, která jí oplácela pohled a připadala si trochu dotčená. Vypadala naprosto vyčerpaně, téměř jako poslední den ve Francii.

Dveře k záchodu se za ní pomalu otevřely a v zrcadle se objevila Markéta.

"Můžu?" zeptala se neutrálním tónem a rukou ukázala na umyvadlo, u kterého Klára stála.

"Jasně," odpověděla rychle. Ustoupila a se staženým žaludkem sledovala svou kamarádku. Připadala si jako ten největší zrádce na světě. Nakonec přece jen neexistoval způsob, jak se omluvit, aniž by nezněla jako maniak. Zapomněla jsem, kde sedím... sama se musela zašklebit. "Co se týče dnešního dne..."

Markéta překvapeně vzhlédla mezitím, co si pomalu utírala ruce do papírového ubrousku. Pohodila hlavou, aby se zbavila vlezlých kudrnatých vlasů, padajících do tváře a pozvedla koutek plných rtů v úsměv. "Ano?" odpověděla a zahodila zelenou kouli papíru do koše.

"Omlouvám se..." začala pomalu Klára. "Nebylo v tom nic osobního, nechtěla jsem se tě dotknout..."

"Možná si připadám trochu zrazená, šokovaná a celou hodinu jsem si říkala, co jsem ti provedla, ale... omluva je přijata."

Klára si povzdechla a chtěla něco říct, ale její mobil začal náhle vydávat tiché zvuky. Obě se podívaly směrem k její kapse. "To víš," řekla zkroušeně. "Petr je prostě zlatíčko."

"Já si říkala, že to asi bude něco s ním," odtušila zachmuřeně. "Honza mně něco naznačil..."

Hnědovláska přikývla, aniž by se naštvala či urazila. Sama se svěřila s pár věcmi Markétě a navíc věděla, jak jsou si s Honzou blízcí. Byl to zvláštní pocit, být zpátky mezi svými přáteli. I přesto, že si vážila všech ve Francii, něco bylo tentokrát jiného. Zvláštního. Známého.

"Jo, ta smůla se na mě vyloženě lepí," řekla nakonec s pokrčením ramen. Nepřítomným pohledem sklouzla na mobil a rychle prolistovala nepřijatými hovory a zprávami. "Páni."

Klára překvapeně vzhlédla, když jí Martina poplácala po rameni. "Brzy bude zvonit," pousmála se a vzápětí zmizela za dveřmi, zanechávajíc hnědovlásku o samotě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama