Meet me Halfway; 8. část

7. února 2017 v 20:40 | Nebeská |  Meet me halfway
Měla jsem v plánu přidat pokračování mnohem dříve, ale měla jsem jaksi... zmatkový týden. Věci se ale začínají lepšit. To stejné se nedá říct o naší wifi... Konečně začala fungovat, ale jen co jsem přišla domů a sedla si ke kompu, že zveřejním kapitolu... odporoučela se.

Takže si kradu data z firemního mobilu. :D

Co se týče dnešní kapitoly, dovolím si poznamenat, že se nám začíná odehrávat nějaká ta... "sranda"... :)



Chladné odpoledne nalezlo Kláru postávající před školou, zachumlanou v ochranných vrstvách hřejivého oblečení. S nakrčeným obočím sledovala, jak se všichni spolužáci hrnou ze školy. Jejich smích naplňoval celý prostor kolem dívky, ale ona měla k radosti hodně daleko. Měla za sebou první den ve škole. Proběhl všelijak, jen ne dobře.

Test z angličtiny naprosto zvorala. Honzovi a jeho podezřelým pohledům se snažila vyhýbat, jak jen to šlo. Bohužel to nemohla dělat napořád. Musela mu čelit, stejně tak jako Petrovi, jehož neustálé bombardování zprávami neustalo za celý den.

"Nemusíš s ním jet," ozvalo se náhle za ní.

Klára vyděšeně nadskočila a věnovala Honzovi podrážděný pohled. Co měli lidi kolem ní za problém, že se k ní museli tak potichu plížit? "Cože?"

Mladík si povzdechl s rukama hluboko v kapsách. "Nemusíš s tím pakem nikam jet," zopakoval pomalu, jako kdyby mluvil s malým děckem. "Jestli se mi snažíš něco dokázat…"

"Ne, nesnažím," ujistila ho rychle. Na okamžik se musela odmlčet. "Tady nejde vůbec o tebe."

Než stačili pokračovat v konverzaci, donesl se k nim hlasitý zvuk motoru a vzápětí se před nimi zastavila bílá škodovka. Klára se nepatrně zašklebila při kvílení pneumatik; její nálada nemohla být horší.

Samozřejmě, že se mohla jenom otočit a jít na autobus. Nikdo jí nemohl nutit. Zároveň však nemohla sejít z cesty, po které se vydala. Pomalu učinila krok kupředu, ale byla zastavena pevným stiskem na předloktí.

"Můžeme pokecat po cestě na zastávku," řekl potichu Honza, aniž by spustil pohled z Petra, vystupujícího z auta.

"Hej, tak co je?" houkl jmenovaný mladík netrpělivě. Se zkřiveným výrazem hleděl na dvojici před školou a prsty ťukal do kapoty auta.

Klára okamžitě sklepala sevření svého kamaráda. Nenáviděla ten pocit, kdy si připadala jako obyčejná Petrova loutka, poslouchajícího na slovo. "Možná později," pronesla sotva slyšitelně. "Teď ne."

Nečekala na odpověď. Spěšně přistoupila k autu a bez jediného pohledu na mračícího se muže, nastoupila dovnitř a zabouchla dveře za sebou. Byla si vědoma tlumeného rozhovoru mezi Petrem a Honzou, ale odmítala tomu věnovat pozornost; s pár naštvanými poznámkami se snažila protlačit batoh mezi sedačkami.

Nakonec se auto zhouplo, když Petr nastoupil a bez jediného slova strčil do její školní tašky. S tlumenou ránou dopadla na zem. "Co děláš!" zeptala se šokovaně. "Mám v tom notebook."

"Bude v pohodě," pronesl bez špetky zájmu Petr mezitím, co nastartoval auto a zuřivě dupl na plyn.

"Proboha!" vyjekla Klára, která byla zatlačena do sedačky a zoufale se snažila najít bezpečnostní pás. "Nejsem ani připoutaná, ty psychopate!"

Okamžitě ztuhla, jakmile si uvědomila svá slova a očekávala dopálené štěkání. Petr se na ni pouze příkře podíval, ale nic neřekl. Namísto toho proletěl jako šílený kruhový objezd.

"Nechceš zpomalit?" vyštěkla a začínala se bát. "Hodláš nás zabít, nebo co jako?"

Auto náhle zpomalilo do přijatelné rychlosti. Klára si oddechla a hlavu opřela o sedačku za sebou. Cítila, jak její srdce zběsile tluče v hrudi, ale nedokázala ho uklidnit. Rychle se podívala na muže na straně řidiče. Pohledem přejela po jeho křečovitě sevřených rukou na volantu, až k napnutým svalům na čelisti.

"Co to do tebe vjelo?" zeptala se potichu, překvapujíc sama sebe. Místo křiku zvolila klidný přístup.

Auto se zastavilo na semaforech a Petr se zprudka otočil k dívce vedle sebe. "Co by do mě mělo asi vjet?" vyštěkl. "No nevím, poraď mi!"

"Nehodlám hádat, co se ti nelíbí tentokrát."

"Tentokrát?" rozesmál se Petr. "Já nejsem ten, co má pořád s něčím problémy."

Klára si odfrkla a odvrátila se. Raději sledovala zasněženou krajinu, než aby se dívala na tvář člověka, který si tak horlivě žádal o ránu pěstí.

"Nevím, o co tomu debilovi jde, ale měl by se přestat do nás srát," pokračoval mladík skrze zatnuté zuby.

"Kdo?" zeptala se nechápavě.

"Kdo asi! Honza."

Nemohla zabránit krátkému smíchu, který spíše zněl jako přiškrcený skřek. Ten kluk byl opravdu k neuvěření. S palčivou bolestí, kdy se jí nehty zaryly do dlaně, se otočila zpátky k mladíkovi. "A o čem to teď meleš?"

"Nejdřív ti bere telefon a pak se tě snaží zastavit, abys nastoupila do auta," vysvětlil Petr. "Chlapeček má smůlu, ať si hledá někde jinde."

"Cože?" zeptala se nechápavě, ale vzápětí zpozorněla. Nacházeli se zrovna v půlce cesty domů, přesně jak se domluvili - Klára si stála tvrdohlavě na svém, že u něj nebude přespávat. Petr začal zpomalovat a brzy odbočil na zasněženou cestu, vedoucí do lesa. "Kam jedeš?"

Překvapeně se na ní podíval s pozvednutým obočím. Zřejmě si všiml vystrašeného podtónu. "Musíme si promluvit," odpověděl klidnějším tónem. "A jelikož odmítáš jet ke mně, u vás nebude klid, tak holt musím najít nějaké místečko."

"Mohli jsme si v klidu promluvit u mě v pokoji," řekla rychle. "Abys ještě vůbec vyjel."

Auto zastavilo na odlehlé cestě. Dál už si Petr netroufl díky vysokému sněhu. "Neměj strachy," odbyl ji mezitím, co vypnul motor.

Klára se zhluboka nadechla a zvažovala své šance. Ani zdaleka se jí nelíbilo být na odlehlé cestě, uprostřed lesa, samotná s Petrem. Téměř musela protočit očima nad svým vlastním chováním; jako kdyby to byl psychopat a vrah. Sice to dle jejího názoru v hlavně neměl v pořádku, stále ale nebyl vyšinutý. Povzdechla si. Věděla, že cesta domů by jí zabrala jen půl hodiny; při nejhorším vždycky mohla zkusit rodiče, aby jí přijeli vyzvednout.

"Ty teda dneska vypadáš," řekl Petr, vytrhávajíc jí z myšlenek. "Co se stalo, už se přestáváš malovat?"

"Neměla jsem na to dneska náladu," odpověděla téměř monotónně. Naštvat se nad jeho poznámkou o jejím očividném zanedbání vzhledu bylo zbytečné. Plýtváním síly. Ať si to opakovala sebevíc, doopravdy to nezabíralo.

"Hm," ušklíbl se její přítel a zavrtěl hlavou. "Fakt nevím, co se ti děje, ale měla by ses vzpamatovat."

Hnědovláska po něm šlehla zlým pohledem, než otevřela dveře od auta a vyskočila ven. Zanadávala, když se zabořila do sněhu až do půlky lýtek, ale nehodlala se vrátit zpátky.

"Co zase blbneš?"

Rychle popadla batoh ze zadní sedačky, ignorujíc vytočeného mladíka. Měla toho dost. Neviděla jediný důvod, proč by se s tím hňupem měla i nadále obtěžovat; nalezne nějakou jinou cestu ke svému cíli. Navíc si připadala jako obyčejná bezcitná mrcha, využívající ubohého Petra.

Sotva práskla dveřmi a přehodila si tašku přes ramena, stál před ní.

"Kam jdeš?"

"Domů."

"Aha," ušklíbl se mezitím, co jí zastoupil cestu. "To si nemyslím."

"Ale já to vím!"

Chtěla se kolem něho protáhnout. Rychle vykročila kupředu, aniž by se podívala, kam šlape. Podklouzla jí noha a nebýt Petra, skončila by na zemi. "Dík," procedila skrze zuby, přestože kdyby se jí nepletl do cesty, nespadla by.

"Není zač, miláčku," ušklíbl se Petr. Vzápětí jeho stisk na Kláře zesílil. "Nenechám tě odtud jen tak odejít."

"Pusť mě!"

K její smůle se zdálo, že Petr dělal přesný opak toho, co řekla. Náhle byla vtěsnaná mezi kufr auta a dopáleného mladíka. "Já už fakt nevím, co s tebou mám dělat, seš jak praštěná!" rozhodil rukama, ale neustupoval. "Co se to s tebou děje?"

Klára zrychleně dýchala. Snažila se ho odtlačit; pokus to byl marný. "Nic, jenom chci domů a přestat se dohadovat."

"Hele, jestli tohle je jen o tom tvým kamarádoj, tak brzdi! Hlídám si to, co je moje."

"Cože? Copak jsem tvůj majetek?" zavrčela. "Honza je přesně to, co říkáš - kamarád. Je jako můj brácha."

Petrovo obočí se svraštělo. "Tak to je docela úchylný vztah, nemyslíš?" pronesl tichým tónem. "Protože pochybuju, že by se na tebe tvůj bratr koukal tímhle způsobem."

Klára ztuhla a poprvé, za celou tu dobu, se doopravdy zamyslela nad tím, co říkal. Samozřejmě, že mu neřekla všechny podrobnosti o její minulosti s Honzou. I nadále však žila v domněnce, že se přes jejich lásku takzvaný bratr dostal a nechoval k ní nic jiného, než přátelské city.

Její mlčenlivost dala Petrovi zapravdu. "Vidíš to, sama to víš," řekl nakonec pomalu, jeho hněv náhle zmizel. Pomalu Kláru objal a opřel si bradu o její hlavu. "Ale nechme to plavat. Však já vím, pro koho máš oči." Dodal namyšleně.

Neodpověděla. Zvažovala své šance. Užuž se chystala ho odstrčit stranou, dát mu kopačky a nikdy s ním nezkřížit cesty, když si uvědomila jeho dlaň pod lemem bundy. Zcela překvapena ho nechala pokračovat v jeho činech.

"Tenhle víkend má kamarád oslavu narozenin," zašeptal jí do ucha Petr mezitím, co se k ní začal tisknout. "Myslel jsem, že bys mohla jít se mnou… Bude tam hromada lidí, ale Pepek má velkej barák, takže tam nebude přecpáno… jeho akce jsou vždycky mazecký."

Pokud by někdo řekl, že se dá celý svět zastavit v jednom okamžiku, při vyslovení pouhého jména, uvěřila by. Alespoň poté, co si to sama zažila. Vše se náhle smrsklo a jediné, co viděla, byl vzor na Petrově mikině. Zapomněla dýchat.

"Slyšíš mě?"

Dvakrát zamrkala a pomalu vzhlédla. Pozvolna se probrala z šoku. "To má být omluva?" zeptala se tiše, protože ji nic jiného nenapadlo.

Ještě před pár minutami ho chtěla opustit, rozejít se s ním a zbavit se ho. Nadobro. Jenže jeho slova zněla jako nějaké nadpřirozené znamení - byla tak blízko, jen pár dní od svého cíle.

"Možná," pokrčil rameny Petr a než se nadála, přitiskl se na její rty a začal jí vášnivě líbat.

S vytřeštěnýma očima pouze přijímala jeho polibky; ze všech sil se snažila zastavit svůj žaludek, aby se nezhoupnul. Každá buňka v jejím těle křičela, aby ho odstrčila stranou. Jako kdyby vycítil její rozpoložení, odtáhl se od ní a pozvedl obočí. "Ještě pořád seš nasraná?" zeptal se mezitím, co vměstnal nohu mezi její. "To mě necháš jít v sobotu samotného?"

"Ne," odpověděla sotva slyšitelně.

To mu zřejmě stačilo. Znovu se přitiskl na její rty. Jeho ruce byly náhle všude po celém Klářině těle.

Když se později toho dne ocitla ve svém pokoji, připadala si naprosto znechucená. Oblečení se lepilo snad na každý kousíček jejího těla, možná i na samotnou její duši. Připadala si špinavá. Jakmile si však uvědomila onen odporný pocit mezi nohama, věděla, že se neplete.

Její školní brašna skončila u postele, sama se zatím zhroutila na křeslo a hlavu složila do dlaní.

Nemohla tomu zabránit, nebo alespoň to si nalhávala, když se nechala Petrem natlačit na zadní sedačku auta. Nedokázala se vyznat ve zmatených pocitech, okupující její tělo. Samozřejmě, že jím naprosto pohrdala a nenáviděla ho; využívala ho… ale co bylo ze všeho nejhorší, byl chtíč, který Kláru nakonec přemohl.

Dovolila mu, aby se k ní tiskl, prsty zkoumal její citlivá místa. Sama mu vycházela vstříc. Jako by její tělo pořád bylo zamilované do Petra, kdežto mysl byla o tři roky starší, dávno upnutá na jinou osobu. Znovu byla jen malý kousek od panického záchvatu.

Se slzami v očích si vzpomněla na varování oné podivné ženy. Za všechno se platí. Kouzelný lektvar, který Kláru vrátil zpátky časem, aby se shledala se svou láskou, byl zadarmo, ale přesto za něj jednoho dne měla zaplatit.

Měla si připadat jako naprostá coura? To byla ta cena?

Postavila se a rozrušeně začala přešlapovat po pokoji. Potřebovala se uklidnit, ale beznaděj pomalu zesilovala stisk na její hrudi a brzy se pokojem začaly nést dávivé vzlyky. Tichý hlásek kdesi v pozadí byl vděčný, že nikdo nebyl doma; neuměla si představit, jak by její výstup musel vyděsit celou její rodinu.

Nakonec malátně přiklopýtala až ke svému pracovnímu stolu a svalila se na židli. S hlavou opřenou o desku stolu se snažila uklidnit. To, co by někomu, kdo by pouze přihlížel, mohlo připadat jen jako dvě minuty, byly pro Kláru snad celé dny.

V domnění, že je už v klidu, se zády opřela o židli a zhluboka se nadechla. Až poté spatřila balení prášků, položené na parapetu okna, mezi starým penálem a knihou. Až v ten moment, ulepená a po panickém záchvatu, si vzpomněla.

Celé tři dny si nevzala antikoncepci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama