TWWLB │ Kapitola dvaatřicátá 1/2

24. února 2017 v 0:04 | Rainy |  The World We Left Behind

Tohle je válka
Je to okamžik pravdy
A okamžik, kdy lhát
A okamžik, kdy žít
A okamžik, kdy umřít
okamžik, kdy bojovat
okamžik, kdy bojovat
Bojovat, bojovat, bojovat


(30 Seconds to Mars - This Is War; karaoketexty)


~*~*~*~

.:: 22. února 2007; Bradavice, Velka Británie ::.

Slunce už pomalu zacházelo za vrcholky hor a celou ošetřovnu tedy halilo příjemné zlatavé světlo. První věc, která tak Nathalii napadla poté, co se konečně probrala z hlubokého spánku, byla, že se vrátila zpátky v čase. Že jí je znovu sedmnáct a všechno to zlé nebylo nic víc než noční můra.

A i když tahle naivní myšlenka odezněla téměř stejně rychle, jako přišla, na malý okamžik jí Nathalie dovolila, aby ji zcela pohltila. Nechala se unášet představou světa, kde jejich naděje na vítězství ještě není úplně ztracená, kde ještě platily zákony přírody, kde mrtví zůstali mrtví…

S jediným mrknutím oka však byly všechny tyto bláhové sny pryč. Její tělo pohltily křeče a ona se jen silou vůle donutila k tomu, aby hlasitě nevykřikla. Zatnula zuby, zavřela oči. Najednou věděla přesně, co v Bradavicích dělá i proč leží na ošetřovně. Vzpomínky, které se ještě před pár okamžiky zdály mlhavé, byly najednou nevídaně jasné. Jako by ta bolest, to utrpení, bylo klíčem ke všemu.

"Slečno Briandová?"

S vypětím všech psychických i fyzických sil otevřela oči. U čela její postele stála Poppy Pomfreyová a zamyšleně ji pozorovala.

"Jak se cítíte?"

"Jako bych utekla hrobníkovi z lopaty," odvětila suše.

Na rtech bradavické ošetřovatelky se vykouzlil drobný úsměv. "Máte bolesti?"

"Nic, co bych nezvládla."

"Nemusíte si hrát na hrdinku, těm dvěma už jste život zachránila," podotkla. Pak kouzlem přivolala ze své pracovny flakónek posilňujícího lektvaru. "Vypijte to."

"Budu potom zase celou věčnost spát?"

Poppy se ušklíbla, "Vidím, že nepříjemná jste pořád stejně. V každém případě, kdybyste si to rozmyslela a chtěla jste se snad setkat se svou dcerou…"

S hlasitým povzdechem k ní natáhla svou dlaň. Jen co do ní však Poppy malou lahvičku položila, rozlehl se ošetřovnou zvuk tříštícího se skla.

"Já-já omlouvám se," vyhrkla Nathalie s pohledem stále upřeným ke svým třesoucím se rukám.

"To nic. Horacio se postaral, aby mé zásoby byly více než dostačující."

Dalším mávnutím hůlky k sobě přivolala novou dávku lektvaru. Tentokrát byla prozíravější a opatrně ji nalila své pacientce do úst. "Chvíli bude trvat, než se zotavíte. Nebuďte na sebe příliš tvrdá a dejte tomu trochu času."

Jenomže čas bylo něco, co Nathalie neměla. A několik následujících hodin toho bylo jasným důkazem.

Jako první se k její posteli přiřítila Alanis. Široce se usmívala a když jí její máma opatrně objala, rozzářily se jí očí štěstím. Po těch několika dnech strávených v naprosté nejistotě jí ten dotek jako to největší kouzlo na světě.

"J'avais tellement peur …"

"Moi aussi, ma chérie," odpověděla s nosem zabořených do jejich plavých vlasů. "Moi aussi…"

Nedlouho poté, se ve dveřích objevila také Minerva McGonagallová a o necelou půl hodinu později dokonce i Harry. Oba nechali Nathalii s Alanis, aby spolu strávili několik drahocenných minut, než se konečně dají do dlouho odkládaného rozhovoru.

"Přesně takovou si ji pamatuju," prolomila najednou ticho, které mezi nimi vládlo, bradavická ředitelka. "Takhle srdečnou a usměvavou."

Harry pohledem zabloudil k posteli na druhé straně místnosti. "Myslíte Noelii?" vytušil.

"Ano," souhlasila. "Měla v sobě jiskru. Takovou chuť žít, jako nikdo jiný, koho jsem předtím poznala. Je těžké věřit tomu, že by tyto dvě ženy…"

Harry se smutně pousmál. Svým zvláštním způsobem to dávalo smysl. Nathalie zažila konec světa. Návrat do minulosti pro ni, pro ně všechny, byl jako zázrak seslaný z nebes. Touha po životě, užívat si ho plnými doušky, tedy nebylo ničím, co by ho nějak zvlášť překvapilo.

"Pořád je to ona," řekl nakonec. "Pod tou zlobou a nenávistí."

"Možná," připustila Minerva. "Už jste mluvil s Kingsleym?"

"Samozřejmě," přikývl. "Ještě tu noc."

"Byl celou situací značně znepokojený. Odmítá věřit, že by se Voldemort mohl vrátit-"

"To my všichni," přerušila jej. "Potřetí už to zažít nechci, Harry. Tu nejistotu, ten strach. Bojím se, že štěstí nám bylo v minulosti nakloněno až příliš, že tentokrát…"

Z jejich slov přeběhl Harrymu mráz po zádech. Lhal by, kdyby řekl, že se během posledních dní jeho myšlenky tu a tam neubíraly stejným směrem. Všechny ty pochybnosti i nejistota tady před nimi ležely jako dlani. Sváděly je, šeptaly o temnotě a o smrti, o světě, který už nikdy nebude stejný.

Většinou tyto úvahy dokázal bez větších problému vypudit z hlavy. Ale teď, když před sebou viděl zničenou Nathalii, nedokázal se ubránit myšlence, že je jejich snažení naprosto marné. Čas je jako voda v řece. Neustále proudí, žije si svým vlastním životem a nehledě na to, kolik překážek před ní postavili, její proud si vždy najde svou cestu.

V koutku jeho mysli tak stanula děsivá myšlenka. Je možné, že všechno, co se kdy stalo, všechno, co zažili, spělo právě k tomuhle? K tomuhle okamžiku, k téhle válce?

Unaveně zvrátil hlavu dozadu, "Takhle nesmíte přemýšlet."

"Já vím," řekla a strhaný výraz v její tváři se tak téměř okamžitě vytratil. Najednou se za svá předchozí slova nevídaně styděla. O to víc byla tedy ráda, když se Nathalie rozloučila se svou dcerou a lehkým pokynutím jim dala najevo, že je připravená si s nimi promluvit.

Oba dva se tedy vydali k její posteli, kde po několik dlouhých vteřin setrvali v naprosté tichosti, neboť nikdo z nich neměl tušení, co říct.

Jako první nakonec prolomila ticho Nathalie, "Ráda bych vám oběma poděkovala."

"Za co?" zeptala se Minerva překvapeně.

"Ujala jste se nás. Mě i mé dcery."

"Mohu vás ujistit, že nebýt naléhání pana Pottera, vyrazila bych s vámi dveře. Zvlášť když uvážím, jak bezostyšně jste se zachovala před dvaceti lety-"

"Takže to víte," zamumlala.

"Jen část. Musel jsem-" začal Harry, ale Nathalie ho mávnutím ruky zastavila.

"To je v pořádku. Nezlobím se. Vděčím vám za svůj život."

"Vy mně? Upřímně netuším, kolik si z té noci pamatujete, ale to vy jste zachránila mě. Nebýt vás, byl bych dávno mrtvý."

"Nechte toho, Pottere," odpověděla Nathalie unaveně. "Zrovna teď nemám sílu se s vámi dohodovat."

"Myslím to vážně," odpověděl Harry.

"Ale no tak," povzdechla si. "My oba přece víme, že to byla moje chyba."

Harry jen stěží skrýval své překvapení, "Jak jste na to přišla?"

"Byl tam kvůli mně-"

"Nathalie…"

"O vás mu vůbec nešlo," pokračovala klidným hlasem dál. "Takže, kdybyste se u mě nezjevil, byla by Leni mrtvá a já…" její hlas odezněl do ztracena. "Vy jste zachránil mě. Ne já vás."

"Možná se shodneme na tom, že jsme si pomohli navzájem, souhlasíte?"

Její pravý koutek se zvedl v lehkém úsměvu, "Pořád stejně tvrdohlavý… Ale to je v pořádku. Hádám, že musíme probrat důležitější věci."

"To rozhodně ano," přikývla vážně profesorka McGonagallová. "Vlastně si ani nejsem jistá, kde bychom měli začít."

"Při vší úctě, Minervo, rozhovor mezi námi ještě chvíli počká. Chápu, že se zlobíš - zlobíte," opravila se honem, když spatřila vztek v jejich očích. "Máte na to všechno právo. A já přísahám, dám vám odpovědi, po kterých tolik toužíte, jen ne teď. Zítra. Prosím."

Minerva stáhla rty do úzké linky. Na první pohled bylo zřejmé, že si o celé situaci myslí své. Přesto nakonec s velkým sebezapřením s Nathalií souhlasila.

"Děkuji," řekla. V jejím hlase byla přitom cítit znatelná úleva. Pak se obrátila k Harrymu, "Nějaké novinky?"

Ten však jen odmítavě sklonil zrak na stranu, "Vzhledem k vašemu stavu-"

"To je v pořádku. Zvládnu to," ubezpečila ho. "Co jste zjistili?"

"Podle všeho ustáli v náhodném pátrání po vás. Během posledních pěti dnů nenahlásila mudlovská policie ani jiné úřady žádnou další vraždu, která by do obvyklého vzorce zapadala-"

Nešťastně sklonila zrak ke svým dlaním, "To je dobře."

"Na druhou stranu to neznamená, že vás přestali hledat…"

Nathalie se zatmělo před očima v neblahé předtuše, "Co tím chcete říct?"

"Mrzí mě to, Nathalie, ale většina z těch, s kterými jste pravidelně přicházela do styku je mrtvá. Všechny kolegyně z práce, učitelka vaší dcery…"

"Och můj bože!" vykřikla.

"Omlouvám se. Samozřejmě, ještě tu noc jsem kontaktoval francouzské oddělení bystrozorů, aby do města poslali své lidi. Naneštěstí bylo už příliš pozdě."

Strach. Vztek. Zloba. Nenávist. Emoce proplouvaly Nathaliinou hlavou jedna za druhou, ale žádná z nich se v její hlavě nezdržela dost dlouho na to, aby ji zcela pohltila. To až strach. Děs, který jí pronikl až do morku kosti.

"Ale to není všechno, že?" zeptala se tiše.

Harry uhnul pohledem, "Ne."

Hlas se jí zadrhl v krku, "Kde-kde jsou?"

"To není vaše starost, Nathalie."

"Jsou to mí známí!" zaprotestovala. "Samozřejmě, že je to moje starost!"

"Už ne," odpověděl vyhýbavě Potter. "Těch osm lidí jen potvrzují vaši teorii. Na nic ze svého údajného života si nevzpomínají-"

"O čem to mluvíte?" zeptal se překvapeně Minerva, která už očividně měla dost toho, aby se držela stranou. "Vždyť jsou mrtví! Sám jste to před malou chvíli řekl!"

Nathalie ji bezostyšně ignorovala. Nathalie ji bezostyšně ignorovala. Jediné, na co dokázala v tu chvíli myslet, bylo to číslo. Žádná naštvaná profesorka ji ani v nejmenším nezajímala. "Osm?"

"Ano osm," souhlasil Harry.

"Mých šest kolegyň, učitelka a kdo - kdo je ten poslední?"

"Nepodařilo se nám najít mezi vámi žádnou-"

"To jméno!" sykla.

"André Dechamps."

A nic. Ticho. Harry mluvil dál, ale Nathalie ho nevnímala. André Dechamps. V uších ji to znělo stále znova, jako kdyby se svět okolo ní zastavil. André Dechamps. André Dechamps…

"Chci být sama," řekla, když se opatrně obrátila na bok, tak aby na ne už neviděla. Na tom, jak moc její tělo proti tomu protestuje, jí ani trochu nezáleželo.

"Kdo to byl?"

"Nikdo. Jen jeden mudla."

"Nathalie…"

"Jednou jsem si s ním vyšla na schůzku. Jednou, pane Pottere."

Harry udělal ji smířlivě chytil za rameno, "Není to vaše vina."

"Ale je."

"Jste naštvaná. Rozumím to-"

"Nejsem naštvaná, jsem zničená!" vykřikla. "Každý, koho jsem se kdy pokusila zachránit, je mrtvý. Mrtvý! Zrovna vy ze všech lidí na světě byste to měl chápat nejlépe."

Žaludek se mu nepříjemně zkroutil. Ano, samozřejmě to chápal. A o to vlastně bylo všechno těžší. Moc dobře totiž věděl, že neexistuje nic, co by teď Nathalii mohl říct, nic, co by ji alespoň trochu uklidnilo.

"Mám na vás jen dvě otázky. Pak vás nechám odpočívat, slibuji," řekl. Její mlčení se vyložil jako souhlas, a tak tedy pokračoval, "Jak jste nás odtamtud dostala?"

"Přemístila jsem nás," odvětila suše.

"Přes půl světa? Většina lidí musí použít letax a několikrát na své cestě zastavit, aby-"

"Ano, přes půl světa," trvala si na svém. Kdyby k nim byla otočená čelem, nejspíš by viděla, jak se Harrymu v očích mihl záblesk pochopení.

Zato Minerva nevycházela z údivu, "Ale jak jste je dostala sem? Přes všechny ty zabezpečovací kouzla?"

"Neudělala jsem to poprvé."

"Co prosím?!" vydechla překvapeně.

"Skřítci se mohou na hradě pohybovat také."

Ředitelka překvapeně zamrkala. Neměla nejmenší tušení, které tvrzení ji zaskočilo více. Ona už jen skutečnost, že věděla o zdánlivé nedokonalosti přemisťování se v areálu hradu byla děsivá, o faktu, že sem takhle nepronikla poprvé už raději ani nemluvě.

"Ale ti přece oplývají úplně jinou magií!" vydechla.

Ani tentokrát se Nathalie s odpovědí nenamáhala.

"Kdy?" zeptala se po chvilce tíživého ticha Minerva. "Kdy jste se takhle dostala do Bradavic?"

"Tu noc, co zemřela Noelie."

"Proč? Proč jste se-"

Unaveně přivřela oči. "Prosím, chci být sama."

"Nezlobte se, ale bezpečnost studentů-"

"O tu se bát nemusíte," řekla chladně. "Kromě mě ovládá tuto schopnost jen velice malá skupina lidí a věřte mi, ti by se do záležitostí našeho světa nikdy nepletli."

Její tvrzení bradavickou ředitelku nijak zvlášť neuklidnilo. Rty stáhla do úzké nesouhlasné linky, aby dala jasně najevo, co si o celé té situaci myslí, a nakonec, dost možná díky Harryho prosebnému pohledu, ustoupila o několik kroků vzad.

"Kdybyste cokoliv potřeboval," pronesla směrem k Potterovi, "budu u sebe."

Následně se rychlým rázným krokem vydala k nedalekým dveřím. Moc dobře si totiž uvědomovala, že kdyby v Nathaliiné blízkosti setrvala byť jen o okamžik déle, riskovala by ztrátu své trpělivosti. Navíc, plést se Harrymu do vyšetřování bylo nejspíš až to poslední, po čem toužila. Už tak měla svých starostí víc než dost.

Harry se mezitím rozpačitě promnul kořen nosu. Věci se ani zdaleka nevyvíjely tak, jak si představoval.Kouzlem si přivolal z protější strany místnosti židli.

"Proč Selwynovi tolik záleželo na tom, aby vás získal živou?"

"Nevím," přiznala popravdě.

"Nemáte alespoň tušení?"

"Ne."

"Musí to být něco velkého," přemýšlel nahlas Harry. "Chci tím říct, kdyby to pro něj nebylo tak důležitě, pravděpodobně tady ani jeden z nás nesedí…"

Nathalie lhostejně pokrčila ramenem.

"Vás to nezajímá?" podivil se Harry.

"Mělo by?" zeptala se překvapeně.

Tiše zaklel. Zoufale si přál, aby teď dokázal zformulovat nějaká slova útěchy, aby jí dokázal říct něco, co by jí zase zpátky nakoplo. Věčně naštvaná Nathalie sice nebyla nic, po čem by toužil, ale vedle této strhané ženy působila stále poněkud uspokojivějším dojmem.

"Vaše otázky, pane Pottere," připomněla mu.

Zhluboka se nadechl. "Jak je možné, že se vás mohl Selwyn dotknout?"

"Nerozumím vám."

"Kdyby se vás dotknul, mohl by vás zabít, vaše vlastní slova, Nathalie," pronesl zamyšleně. "A já se vám v pátek v noci díval do očí. Selwyn vás držel, ale vy jste nevydala ani hlásku, zatímco Alanis-"

"Proč si myslíte, že o tom něco vím?"

"Já-"

Poněkud energeticky se otočila na druhý bok a zpříma se zadívala Harrymu do očí, "Nejsem o nic víc chytřejší než vy, Pottere. Možná vás to překvapí, ale bohužel - je to tak. Kdybych to věděla, cokoliv, řekla bych vám to. Koneckonců, na první příčce jejich seznamu je moje jméno, ne vaše. Takže, ještě nějaké další hloupé otázky, na které vám nebudu schopná odpovědět?"

Harry zavrtěl hlavou.

"Fajn," řekla a znovu se obrátila na druhý bok.

"Stejně jste chtěla odjet, Nathalie. I kdyby se Loxias u vás doma neobjevil, vaši přátelé by pravděpodobně zemřeli tak jako tak. Byl jen jediný způsob, jak je zachránit."

Krutá pravda ji zasáhla naprosto nepřipravenou.A bylo to o to horší, protože ještě pár vteřin zpátky se domnívala, že hlouběji už klesnout nemůže.

"Pro-prosím," dostala ze sebe mezi vzlyky, "jděte."

Chvíli tam jen tak stál. Připadal si jako ten nejhorší člověk pod sluncem. Přemítal nad tím, že by se omluvil za to, co řekl, nebo ji alespoň smířlivě chytil za rameno. Nakonec nic z toho neudělal. Prostě se jen otočil na patě a udělal, oč ho žádala.

-----------------

.:: 23. února 2007; Bradavice, Velka Británie ::.

V krbu příjemně zapraskalo a Nathalie se podvědomě ohlédla za tančícími plameny. Pro oheň měla odjakživa slabost. Už jako malá holka dokázala celou věčnost prosedět v obýváku a z pohodlí tátova klína pozorovat tu neuvěřitelnou změť barev. Dokonce i teď, nehledě na to, že se nacházela na místě, které celým svým srdcem nenáviděla, se neubránila mírnému úsměvu.

"A to je vše," hlesla. "Zbytek víte. Odstěhovala jsem se do Francie, žila stranou, do ničeho se nepletla. Přesně tak, jak jsme se s Brumbálem dohodli," pohledem šlehla k nedaleké zdi, odkud na ni ve vší své majestátností neshlížel nikdo jiný než právě bývalý ředitel bradavické školy. "Ne že by to ode mě byla nějak zvlášť velká oběť - magie i všeho ostatního jsem měla plné zuby. Potřebovala jsem jít dál, začít znovu."

Minerva si unaveně promnula oči. V duchu se sice snažila celé ty dny připravit na všechno, hlavou se jí honily různé teorie, ale ačkoliv jí spousta z nich připadala až absurdně bláznivých, ve skutečnosti se žádná z nich s realitou nedala vůbec srovnávat.

Přesto jí najednou začalo všechno konečně svým zvláštním zvráceným způsobem dávat smysl.

"Takže pan Malfoy…" promluvila konečně.

"Pan Malfoy," souhlasila Nathalie a jen silou vůle přitom skrývala své pobavení.

"Kdybych řekla, že mě to nepřekvapilo, lhala bych."

"A já bych se zase divila, kdyby ne. V každém případě tohle není o mně a o Dracovi. Je to o nás všech."

Ředitelka pokývala hlavou na znamení souhlasu.

"Zbytek hádám víte od Harryho. Fakta, podrobnosti o událostech pátečního večera…?"

"Dalo by se to tak říct. V každém případě, vaše vyprávění ukazuje všechno v poněkud jiném světle…"

Nathalie se pousmála, "To rozhodně ano."

"Myslím, že bych se vám teď měla omluvit…"

"U Morgany, za co?"

"Za své jednání, přirozeně. Byla jsem na vás hrubá-"

"Paní profesorko, nebudeme si nic nalhávat," zarazila ji rychle. "Já se k vám chovala mnohem hůř. Navíc, jak už jsem řekla včera, poskytla jste útočiště mě i mé dceři."

"Chci abyste věděla, že můžete zůstat, jak dlouho budete chtít," ujistila ji Minerva.

"To je od vás velice šlechetné, ale nechci vám být na obtíž."

"Bradavice jsou pro nás všechny velké více než dost, slečno. Merlin ví, že to je to nejmenší, co pro vás mohu udělat. Navíc, Harry se domnívá, a já s ním nyní plně souhlasím, že tam venku-"

Nathalie však i navzdory její velkorysé nabídce odmítavě zavrtěla hlavou, "Už jsem se rozhodla. Všem bude lépe, pokud se stáhnu do ústranní. Se mnou chodí smrt a já bych byla opravdu nerada, kdyby se komukoliv z vás něco stalo."

"Domníváte se snad, že by nám bez vás bylo lépe?" zeptala se Minerva. "Že bychom dali přednost Voldemortovi před vámi?"

"Ne, samozřejmě, že-"

Minerva se postavila ze svého křesla a s poněkud nechápavým výrazem ve tváři pohlédla na Nathalii, "Tak o co vám jde? Přinášíte naději, ne smrt. Merlin je mi svědkem, že tomu tak vždycky bylo. Pomohla jste tam, kde si nikdo z nás nevěděl rady."

Překvapeně zamrkala. Nathalie znala profesorku McGonagallovou dost dlouhou na to, aby věděla, jak moc pro ni bylo těžké tato slova vyslovit. Odjakživa ji považovala za odvážnou a ve skrze hrdou ženu, která jen málo kdy okolnímu světe dávala najevo co si doopravdy myslí nebo dokonce cítí. O to pro ni byla celá situace těžší.

Jak jen jí měla říct, že pro ně, jakožto pro svobodné kouzelníky a čarodějky, nevidí žádnou naději na vítězství? Že všichni z těch, co se kdy Voldemortovi postavili na odpor, jsou dle jejího názoru dávno mrtví? Že to jediné, po čem touží, je zachránit Leni - nikoho jiného?

Unaveně sklopila pohled ke svým dlaním, "Nepřemlouvejte mě, prosím…"

To zklamání, které vzápětí spatřila v Minervině očích, ji trhalo na kusy. Bradavická ředitelka vyčerpaně klesla zpátky do svého křesla a rychle, aby snad neřekla něco, co by ji mohlo mrzet, se natáhla po nedalekém brku. Z šuplíku pak vytáhla kus z části popsaného pergamenu. "Kdybych pro vás mohla po zbytek vašeho setrvání zde na hradě něco udělat, neváhejte se na mě obrátit," řekla ještě, než se jala pokračovat v rozepsaném dopise.

"Vlastně je tady něco, o co bych vás ráda požádala," přiznala po chvíli Nathalie.

"Ano?" zeptala se jí ředitelka, aniž by jí věnovala jediný pohled.

"Potřebovala bych, před tím, než s Leni odejdeme, kontaktovat pana Pottera. Musím si opatřit hůlku a než se tak stane, byla bych ráda, aby mě někdo na mé cestě doprovodil. Nebude vám vadit, když si vypůjčím jednu z vašich sov?"

"Sovinec je vám plně k dispozici," ujistila ji.

"Děkuji vám," řekla, když se opatrně zvedla z malého křesla a následně se vydala ke dveřím. "Za všechno. Nikdy jsem vám to neřekla, ale vážím si všeho, co jste pro mě kdy udělala."

Minerva překvapeně vzhlédla. "Nathalie?" zavolala za ní, jen okamžik před tím, než se definitivně ztratila ve dveřích.

"Ano?"

"Přestaňte se z toho obviňovat. Z čehokoliv. Pokud je pravda, co říkáte, byli jsme všichni odsouzení na smrt. Vy jste nám dala možnost poučit se ze svých chyb a začít znovu. Možná to zrovna teď s kouzelnickým společenstvím nevypadá nejlépe, ale pokud mě život něco naučil, tak to, že naděje umírá poslední… Nevzdávejte to."

-----------------

.:: 24. února 2007; Londýn, Velka Británie ::.

Příčnou ulici už dávno halila tma, kterou jen tu a tam protkala záře některé z pouličních lamp. Většina krámků, snad jen s výjimkou Děravého kotle a jemu podobných podniků, už měla dávno zavřeno, a tak se není čemu divit, že širokému okolí panovala nejen děsivá temnota, ale také hrobové ticho.

Venku koneckonců mrzlo až praštělo. Ulice více než cokoliv připomínala kluziště a z těžkých černých mraků se už několik hodin v kuse sypal sníh. Každý, kdo jen trochu mohl, zůstal tedy v teple svého domova s šálkem dobrého čaje, a možná nejen toho, v rukou.

Hlasité prásknutí tak prořízlo celou Příčnou jako výstřel z děla. A i když to Harry ani Nathalie neviděli, kouzelník skrytý v nedalekém stínu se spokojeně pousmál. Pak si pod kápí černou, jako noc sama, opatrně vyhrnul rukáv svého hábitu. Jeho Pán bude jistě potěšen…

Pfff," povzdechla si Nathalie, jen co se jejich nohy setkaly se zemí, "to je kosa."

Harry na to nic neřekl. Rychle přes ně přehodil neviditelný plášť. Pak se podezřívavě rozhlédl okolo, mžoural skrz sněhové vločky a v duchu zvažoval, zda je má pomocí kouzel rozehnat. Už dokonce zvedal hůlku, když jej Nathalie opatrně zastavila, "Akorát bychom k sobě přilákali zbytečnou pozornost. Tahle," pohledem se zadívala do temnoty rozprostírající se okolo nich, "nevědí ani oni nás."

Neochotně sklonil protek k zemi, "Při vší úctě k vašemu úsudku-"

Tak pojďme," pobídla ho. "Ať to máme z krku."

Aniž by kdokoliv z nich znovu promluvil, vydali se směrem k nedalekému obchodu. Oběma se jim přitom zdálo, že každý jejich krok musí být slyšet až na druhé straně Londýna. Tak moc je sníh křupající jim pod nohama znervózňoval.

Když pak tedy skrz výlohu spatřili stařičkého výrobce hůlek, jak jim spěchá naproti se svazkem klíčů, byli by oba ochotní přísahat, že jim ze srdce právě spadl veliký kámen. Samozřejmě, ani zdaleka nebyli u konce. Přesto, tu nejnebezpečnější část cesty měli bezesporu za sebou.

Pojďte, pojďte," popoháněl je Ollivander.

Jenomže Nathalie ho ani trochu nevnímala. Zůstala stát za prahem a několik dlouhých vteřin jen zírala okolo sebe, naprosto ohromená tím nezměrným množstvím melancholie, které v ní její okolí vyvolalo.

Nathalie," oslovil ji Harry. Z jeho hlasu čišela nervozita. "Pustíte mě, prosím?"

Promiňte, to jen… vzpomínky," hlesla. Pak konečně ustoupila na stranu, aby dala ostatním dostatek prostoru. Moc dobře přitom na svých zádech cítila Ollivanderův zkoumavý pohled plný nevyřčených otázek. Raději tedy popošla ještě dál, blíže k pultu, kde si v tichosti vynadala za svou neuváženou volbu slov.

Takže, s čím vám mohu pomoci, slečno?" zeptal se s úsměvem Ollivander.

Na jazyku ji vmžiku sarkastická a jedovatá odpověď. Co koneckonců může chtít na místě, jako je toto? Soví zob? Nebo snad letax? Nakonec, s hlubokým nádechem, však dokázala tuto pohromu bezpečně zažehnat. "Hůlku, potřebovala bych hůlku. Pod vlivem nedávných okolností jsem o tu svou přišla a…"

Ollivander významně pokýval hlavou, "Můžete mi ji popsat? Tu předcházející? Jen zřídka se stává, že by si stejná kombinace vybrala dvakrát téhož kouzelníka, zvlášť pokud od oné volby uběhl již nějaký čas, ale je to skvělý začátek."

Několik chvil přemítala nad tím, zda jí Ollivander nepoložil tuto otázku záměrně - aby z ní dostal odpovědi na všechny otázky, které v něm probudila při svém příchodu. Novou hůlku si ostatně nekupovala poprvé, takže měla matné tušení, jak to asi chodí. Přesto se nakonec rozhodla říct pravdu. Zaprvé kvůli Harryho nervóznímu pohledu, který bez ustání vysílal směrem ke sněhové vánici za okny a pak taky proto, že nevěřila, že by si, kdy stařičký výrobce hůlek mohl dát dvě a dvě dohromady.

Cedrové dřevo a žíně z jednorožce. Deset palců dlouhá. Poddajná," vysypala ze sebe dříve, než by si to stačila rozmyslet.

Ollivander se okamžitě ztratil ve svém postranním kumbále, což Nathalii zas a znovu přivedlo k otázce, k čemu vůbec jsou ty hůlky, které se válí na okolních policích. Ještě nikdy, a to už místní krám navštívila počtvrté, žádnou z nich nedržela v ruce. Dříve, než však stačila promluvit, narušil ticho panující mezi nimi Harry, "Je tam až moc velký klid."

Netrpělivě přejela konečky prstů po prachu na nedaleké římse. "Za chvíli bude po všem."

Její společník však jen pobaveně zavrtěl hlavou, "Možná pro vás. Naneštěstí, ne všichni můžeme zbaběle utíkat."

Tak to si vážně myslíte? Že jsem zbabělec?" zeptala se a vůbec se přitom nesnažila skrýt své rozhořčení.

Harry se ohlédl právě včas, aby spatřil Ollivandera, jak si to míří zpátky k nim s hnědou krabičkou v ruce. I na tu dálku přitom moc dobře viděl, že nad něčím usilovně přemýšlí. "Už je to dlouho, co jsem naposledy prodal takovou hůlku. Podědila jste ji, slečno?"

Nathalie viditelně zbledla, "Dalo by se to tak říct."

Noelie Sinclairová byla neobyčejná čarodějka," usmál se při vzpomínce na svou dávnou zákaznici. "Musíte být velice dobrosrdečná, když jste si dokázala získat loajalitu její hůlky. Tak prosím," pobídl ji, "do toho."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama