TWWLB │ Kapitola dvaatřicátá 2/2

24. února 2017 v 0:10 | Rainy |  The World We Left Behind


Že to nedopadne dobře věděla Nathalie ještě před tím, než se vůbec pohnula. Už tehdy, před léty, jí to přišlo jako čiré bláznovství. Ale teď, po tom všem, čím si prošla, si byla naprostým neúspěchem prakticky jistá. Ostatně, dávno nebyla tou dívkou, o které Ollivander mluvil. Její laskavost i odvaha byly dávno pryč. Fakt, že ji stará hůlka její manýry trpěla, na tom nic neměnil.

Jak si myslela, tak se i stalo. Jen co se prsty dotkla násady, vyšlehl ze špičky drobný plamínek. Nebýt pak jejího pohotového zásahu, vysoce pravděpodobně by nyní čelili malému požáru. "Ehm," odkašlala si. "Omlouvám se."

"To nic. Jak jsem řekl, jen zřídka se stává, aby si stejná hůlka vybrala dvakrát téhož kouzelníka. Dejte mi minutu."

Dříve, než stihla třeba jen poděkovat, byl starý kouzelník pryč. Do krámu se tak opět vkradlo tíživé ticho jen tu a tam protkané zahvízdáním větru. Oba dva, jak Nathalie, tak i Harry, si přitom z celého srdce přáli, aby v sobě dokázali najít sílu ho zlomit, vrátit se zpátky k rozhovoru, který spolu vedli před chvílí. Ale jejich tvrdohlavost jako by ten večer neznala hranic.

A tak tam jen tak stáli a pozorovali děj za okny. Oba dva přitom měli pocit, jako by chlad dokázal proniknout skrz zavřené dveře až sem k nim, přímo k jejím srdcím. Nathalie se dokonce zdálo, že vločky, namísto toho, aby tančily svůj tanec venku na ulici, víří přímo okolo ní.

"Takovou zimu jsem ještě nezažil," pronesl najednou Harry.

Nathalie se lehce pousmála, když si vzpomněla na pohromu, která uchvátila celou Británii v sedmdesátém devátém. Celé ulice se tehdy do slova ztrácely pod peřinami sněhu. A mezitím, co dospělí se bezustání mračili, děti, stejně jako její přátelé, se mohly zbláznit radostí. Ještě teď, když zavřela oči, dokázala si skvěle vybavit obrázek zasněžených hor a Jamese se Siriusem, jak se na lyžích s hlasitým smíchem řítí na lyžích střemhlav dolů ze svahu…

Zhluboka se nadechla, "Ta sedm let na zpátky údajně taky stálo za to."

"Téhle se rozhodně neblížila ani zdaleka," odpověděl zamyšleně. "Nelíbí se mi to…"

Nemusela se ho ptát, aby věděla, co přesně se mu nezdá. I ona sama cítila, jak uvnitř ní s každým úderem srdce roste napětí, jako by se každou chvíli mělo okolo nich něco strhnout. A když vzala do úvahy fakt, že vlastně neměla hůlku, byl její strach stále větší a větší.

"Tak jsem tady," ozvalo se za nimi jen okamžik poté na starý dřevěný pult s lehkým zaduněním dopadlo několik drobných krabiček. Ani Nathalie, ani Harry však starého výrobce hůlek příliš nevnímali. Jejich pozornost upoutala lampa na protější straně ulice, která najednou nečekaně pohasla. Než stihl kdokoliv z nich něco říct, začaly skomírat i ostatní světla až se zanedlouho ponořila celá Příčná do naprosté tmy.

Oba dva se nechali svým strachem ochromit jen na okamžik. Harry pak s ledovým klidem začal okolo nich rozprostírat alespoň několik chatrných ochranných kouzel. Sice mu bylo jasné, že smrtijedy tím nezastaví, ale každá další vteřina, kterou získali k dobru, se v jeho očích rovnala malému úspěchu. Protože pokud budou mít štěstí, možná mezitím Nathalie konečně najde to, pro co přišla.

"Třeba to je jen náhoda," řekla, mezitím, co se nedbaje, Ollivvanderova nechápavého pohledu, začala přehrabovat v přichystaných hůlkách. "Třeba těm lampám došel plyn…" ale její třesoucí se hlas byl jasným znamením toho, že si ve skutečnosti myslí něco úplně jiného. A když se nedlouhé poté ulicí před nimi rozlehlo několikeré prásk, nebylo už o tom, k čemu se venku schyluje, nejmenších pochyb.

"Co se to děje?!" nechápal Ollivander.

"Nemám čas vám to vysvětlovat," pronesl Harry. "Musíte odsud zmizet. Hned."

"Ale co můj obchod?"

"Mrtvému vám bude k ničemu," vydechl Potter. "Určitě tady máte nějaký zadní vchod. Tak běžte. Tohle není váš boj. Prosím."

"Kdo jsou ti lidé?" zeptal se namísto odpovědi.

"Smrtijed," odpověděla Nathalie a jen, co to dořekla, otřásla nepříliš bytelnými dveřmi první rána.

"Ti jsou přece-"

"Běžte, pane. Pokud je vám život milý, běžte. A pro lásku boží, neohlížejte se…"

Smutek skrývající se v jejích očích konečně donutil Ollivandera k pohybu. Několik vteřin jen zmateně přecházel z jedné strany místnosti na druhou, aby pobral alespoň to nejdůležitější. Když byl hotový, naposledy se za nimi ohlédl, "Merlin vás ochraňuj."

Oba dva jej pak mlčky sledovali, jak se ztrácí ve své dílně. To až poté, co k nim dolehlo tiché klapnutí dveří, se byli schopni zase vrátit každý ke své práci. Nathalie roztřesenými prsty otvírala krabičku za krabičkou a jen stěží se dokázala při tom dokázala ubránit zklamání, které k ní dolehlo s každou další odloženou hůlkou.

"Pospěšte si," popohnal pak Harry Nathalii. "Nevím, jak dlouho je ještě dokážu udržet…"

Jenomže tak jako všechny hůlky před ní, i ta poslední odmítla Nathalii poskytnout svou poslušnost. Proutek jí prudce vylétl z ruky a znovu se uklidnil teprve poté, co se usídlil na jedné z nejvyšších polic. A i když to bylo nanejvýš absurdní, v jednu chvíli by byla skoro ochotná přísahat, že jí v uších zní její tenký škodolibý smích…

S neskrývaným zoufalstvím v očích se rozhlédla okolo sebe. Tohle nedovolí, takhle absurdně její příběh neskončí. Nezemře neozbrojená v obchodě plném hůlek. Jako smyslu zbavená se tedy začala přehrabovat okolními regály. Bylo jí jedno, kolik prachu okolo ní hýří a stejně tak ji nezajímala ani bitva začínající za jejími zády, protože v hloubi duše tušila, že už brzy stane ve vytouženém cíli.

Zrovna vybíhala schodiště vedoucí k druhému patru, když k ní dolehlo Harryho hlasité: "Pozor!" Ve stejný okamžik se pak místností rozlétly tisíce drobounkých střepů. Skleněná výloha byla pryč. To jediné, co je nyní dělilo od smrtijedů, a tedy i jisté smrti, bylo nepříliš přesvědčivá štítové kouzlo.

O to bylo její odhodlání větší. S divoce bijícím srdcem se rozhlédla okolo. Pozorovala to zdánlivě nekonečné moře barevných obalů, jako by doufala, že se k ní ta správná přihlásí sama. Už se to chystala pomalu vzdát a vrátit se zpátky k náhodnému hledaní, ale v tom si všimla čehosi podivného - všechny ty hůlky, které ji dnes tak okázale zavrhly, se tady válely přímo okolo ní. Ležely na zemi v dokonalém půlkruhu a špička každé z nich směřovala směrem k pomyslnému středu, a tedy i k další krabici.

Nathalie neváhala dlouho. Ve svém životě už viděla spousty podivných věcí na to, aby ji něco takového vyvedlo z míry. Přesto se její dech malinko chvěl, když z černého přebalu oddělávala zaprášené víko. Její pochybnosti i nejistota se však vzápětí jako zázrakem vypařily. S neskrývaným obdivem koukala na poklad ve svých rukou a v duchu myslela jen na jedno: To je ona.

Konečky prstů přejela po jejím zdobení. I skrz ten nepatrný dotek přitom cítila, jak se celým jejím tělem rozlévá příjemné teplo. S pocitem blažené spokojenosti sevřela stisk svých prstů okolo násady. Úleva, kterou tak téměř okamžitě usídlila u srdce, byla nepopsatelná.

Její radost však netrvala příliš dlouho. Dříve, než se stihla ze svého opojení plně vzpamatovat, prolétl jí okolo tváře proud červených jisker. Polekaně vyskočila na nohy a rychle se otočila zpátky čelem k Harrymu. Okamžitě si tak všimla trojice smrtijedů postávající v někdejší výloze, další dva se drali dovnitř polorozpadlými dveřmi.

"Támhle je!" vykřikl jeden z nich. "Expulso!"

Schodiště pod jejíma nohama se i spolu s ní zřítilo k zemi. Nathalie však jen okázale mávla hůlkou, a aniž by dala najevo jakoukoliv bolest, pohotově poslala většinu okolních sutin přímo na své nepřátele. V tom krátkém zlomku okamžiku, které tak pro ně získala, se otočila k Harrymu, aby se mu zpříma podívala do očí. Jediné pokývání hlavou směrem k zadnímu východu jim k domluvě bohatě stačilo.

"Everte statim!" zvolal okamžitě, čímž stále poněkud zmatené smrtijedy odhodil zpátky do chladné noci.

Nathalie nezůstávala pozadu. Jen, co si byla jistá, že jsou v obchodě sami, vyspravila několika rychlými kouzly rozpadlou zeď. "Fianto duri!" s touto formulí se oba rozeběhli přímo k Ollivanderově dílně.

Malá potemnělá místnost na první pohled však žádnou záchranu, a už vůbec ne nějaký útěk, neslibovala. Všechny stěny byly od podlah až po strop obehnány nejrůznějšími policemi či pracovními stoly, které se do slova ztrácely pod nezměrným množstvím krabic vší velikosti. Buk, dub, vrba, jedle stříbrná,…

"Někde to tady musí být! Ollivander se přece jen tak nevypařil!" ztěžovala si Nathalie.

"Dissendium!" přikázal Harry. Jen, co to slovo vyslovil, začal se jeden z regálů pomalu vysunovat na stranu. Netrvalo tedy dlouho a jim oběma se tak naskytl pohled staré dřevěné dveře, které bezesporu držely pohromadě jen díky magii. Svou roli však stále plnily více než dokonale. S pocitem nekonečné úlevy se vydali kupředu. Když je pak ve tvářích zaštípal mráz, neubránil se ani jeden z nich širokému úsměvu.

"Myslím, že vím, kde jsme," zvolal Harry. "Pojďte."

"Chviličku," řekla. Dveře za nimi zaklapla akorát včas. I přes zdánlivou kamennou zeď moc dobře slyšela, jak se smrtijedi snaží dostat ven, jak pálí všemi možnými kouzly do ztrouchnivělých dveří a hlasité nadávají.

Temnými uličkami probíhali rychlostí blesku. Nestarali se o sníh, a dokonce se nezajímali ani o zamrzlé ulice. Strach jim to nedovolil. Nebylo nejmenších pochyb o tom, že smrtijedi jim byli stále v patách. Docela jistě si dokáží domyslet, kam ústily zadní dveře Ollivvanderova krámu a brzy se tady objeví. Pokud by si mohli vybrat, raději by u toho nebyli.

"Už tam budem…" slíbil ji Harry. "Tam u té budky už začíná Charing Cross."

Nathalie přikývla. Na slova se nezmohla. Na podobnu fyzickou zátěž dávno nebylo zvyklá. Za těch posledních let si dokonale zvykla na svůj poklidný život na okraji civilizace a s žádným cvičením nebo něčím podobným se vůbec nenamáhala.

"Co se děje?" zeptal se Harry, když Nathalie najednou zastavila.

"Ně-někdo ta-tam je," vysypala ze sebe a prstem lehce ukázala do vánice před nimi.

Potter přimhouřil oči. "Já nic nevidím. Jste si tím jistá?"

Dříve, než stihla Nathalie cokoliv říct, sněhové vločky okolo nich se jako zázrakem rozplynuly. Po bouři nebylo najednou ani památky. Těžké temné mraky se přesunuly kamsi dál, směrem k východní části města a celá ulice se tak před nimi najednou otevřela v celé své dech beroucí kráse.

"Kdo to-?" ale dříve, než stihl svou otázku vůbec dokončit, vynořila se ze stínu rozprostírajícího se před nimi vysoká postava v tmavém hábitu.

Krve by se v nich v tu chvíli nedořezal. Pohled do důvěrně známe sinalé tváře je na pár okamžiků zcela ochromil. A přesto, že někde v hloubi duše tušili, že je jejich největší nepřítel skutečně zpátky, najednou při pohledu na svou živoucí noční můru nebyli schopni jediného pohybu či gesta.

"Zpátky!" zavelel Harry, který z nich dvou jako první dokázal najít ztracenou řeč. Dříve než se však vůbec stihli otočit, mávl Voldemort hůlkou a jejich úniková cesta se okamžitě ztratila v plamenech.

Pán Zla se lehce uklonil, "Harry Potter. Chlapec, který přežil. A Amelie Petitová, dívka kráčející napříč časem. Je mi ctí, že vás konečně poznávám," pronesl svým temným hlubokým hlasem do utichlé ulice. "Copak vás neučili nic o úctě? O respektu? O tradicích?"

Vzápětí pak oba dva pocítili, jak se jejich záda ohýbají pod silou jeho kouzla. Harry k němu pobouřeně vzhlédl. Tohle gesto, ačkoliv o tom Voldemort stojící před nimi pravděpodobně neměl nejmenší tušení, v něm znovu rozvířilo vzpomínky na léta v Bradavicích a jejich první společné setkání.

"Co-co po mně chcete?" zeptala se chvějícím se hlasem Nathalie.

Na tváři se mu vykouzlil tajemný úsměv, "To je myslím zřejmé."

"Minulost už stejně nevrátíte," řekla. "Všechny obraceče jsou-"

Jejich okolím se okamžitě rozezněl hlasitý smích, "Já přece nechci zpátky ztracenou minulost! Byl bych blázen. Jen se na mně podívejte, Amelie. Pořádně!" přikázal, když si všiml, jak před ním klopí svůj zrak. "Díky vám, mám vše, po čem jsem kdy toužil. Moc, sílu … a nesmrtelnost."

Slyšet tu myšlenku vyslovenou nahlas bylo ještě tisíckrát horší, než si Nathalie představovala. A přesto, možná proto, že se k ní ta slova stále vracela ve snech, se k ní žádné výčitky toho večera nedostavily. Namísto nich přišel vztek. Zoufalá touha poslat Voldemorta zpátky do horoucích pekel, tam, kde dle jejího názoru právem patřil.

Třas v jejich rukou, stejně jako radost skýtající se v jeho rudých očí, byl s každým dalším úderem jejího divoce bijícího srdce silnější. Harry si toho všiml, a proto ji pevně chytil za pravé zápěstí, aby jí dodal alespoň trochu klidu a jistoty. Stres byl nejspíš až tím posledním, co v danou chvíli potřebovali.

"A abyste věděla, jak štědře odměňuji své blízké, přichystal jsem si pro vás něco speciálního…" Velkoryse rozpřáhl své ruce. "Dopřeju vám dlouhý život. Takový, o jakém jste vždy ve skrytu duše snila. Sám, se o to osobně postarám, to vám slibuji."

"S tím běžte do prdele," vydechla znechuceně. "Vždycky jste moc žvanil. A teď, po smrti, je to očividně ještě horší. Měl byste s tím něco dělat. U Munga vám s tím ale určitě pomůžou, nemusíte se bát."

Nathalie byla podvědomě připravená na všechno. Na sršící vztek, sprchu nadávek, vražedné kletby i mučení. Možná v to dokonce i tajně doufala. Zoufale moc totiž chtěla ukončit tuhle napjatou nicneříkající situaci, protože měla pocit, že kdyby Voldemorta poslouchala třeba jen o chvíli déle, nejspíš by ji její divoce bijící srdce vyskočilo z hrudi.rdce vyskočilo z hrudi.

On se však k její nelibosti pouze hlasitě rozesmál, "Upřímně? Obdivuji vaši odvahu. Stojíte tady tvář vlastní porážce, a i přesto v sobě máte dost kuráže na to mi odporovat. Ale nevadí, o to bude můj následný triumf sladší."

Tato Voldemortova slova představovaly v Nathaliiných očích poslední kapku. Její mělký pohár trpělivosti právě přetekl. A jeho pohrdavý smích, tak troufalý i sebejistý s ním navíc ještě otřásl tak, že se celý převrhl. Vztek, strach i nenávist - to vše v ní nyní vřelo a dralo se ven na povrch.

Harry po ní střelil varovným pohledem. Bylo už však pozdě. Nathalie sevřela ruku pevně okolo násady své hůlky a bez jakéhokoliv dalšího slova rozehrála jejich dnešní hru na život a na smrt.

Během zlomku okamžiku se tak celá ulice ztratila ve změti barev. Pestré paprsky protínaly potemnělou ulici jeden za druhým, ničily všechno, co se jim postavilo do cesty. A i když Voldemortův útok nebyl ani zdaleka tak vražedný, jak se oba prve obávali, stále měl jejich protivník nad nimi očividně navrch. Nezáleželo na tom, že proti němu stáli dva dospělí kouzelníci, v magickém umění se mu mohl rovnat jen málo kdo. Přesto se ani jeden z nich nevzdával naděje.

"Confringo!" vykřikla Nathalie s hůlkou namířenou proti Voldmeortovým nohám.Ten však k její nelibosti stihl kouzlo odrazit, a tak měla ona sama co dělat, aby včas uskočila před vybuchujícím autem. Naneštěstí tak na kratičký okamžik zcela vypadla z rytmu. I to však Pánovi zla stačilo na to, aby ji odhodil na druhou stranu ulice.

Harry nezaváhal ani na vteřinu. Každý buňka v jeho těle sice řvala, ať se za Nathalií ohlédne, ať se ujistí, o jejím stavu, ale na druhou stranu si moc dobře uvědomoval, že kdyby to udělal, skoro jistě by je tak oba poslal, v tom lepším případě, přímo do náruče smrti.

Podvědomě k ní tedy alespoň nasměřoval své kroky, aby se k ní nedostal Voldemort. Nebylo to moc, nic víc pro ni však v tu chvíli udělat nemohl. Naštěstí, Nathalie stejně jako už mnohokrát předtím, dostála své pověsti a brzy znovu stanula vedle něj, pevně připravená bojovat až do posledního dechu.

"Repellentus!" přikázala Nathalie a s potěchou v očích pak sledovala, jak se sníh okolo ní zvedá přímo proti jejich nepříteli. Když si pak byla jistá, že Voldemort je dostatečně zaneprázdněný malou sněhovou bouří, kterou v jeho blízkosti rozpoutala, rychle mávla hůlkou, aby proti němu poslala rampouchy skvějící se pod nedalekou střechou.

Harry samozřejmě nezůstával dlouho pozadu, "Impedimenta! Expeliarmus! Sectumsempra!"

Voldemort se však vzpamatoval právě včas a za hlasitého výkřiku veškerý jejich útok odvrátil. Sám se pak do boje vrátil s mnohem větším vztekem i odhodláním. Na malou chvíli se dokonce zdálo, jako by pro svou zlobu zapomněl i na původní záměr - tedy dostat tu zatracenou čarodějku živou.

Jedna vražedná kletba stíhala druhou. Zelené paprsky lítaly vzduchem s nevídanou rychlostí a jak Harry, tak i Nathalie věděli, že je pravděpodobně jen otázkou času, než před některým z nich nestihnou včas utéct. Ani jeden z nich přitom neměli tušení, o co se Voldemort ve skutečnosti snaží.

Když si pak konečně všimli dvou táhlých černých stínů plazících za jejich zády, bylo už příliš pozdě. Kouzelné provazy se jim oběma bolestivě stáhly okolo kotníků a než proti nim vůbec stačili namířit hůlku, vynesly je vysoko do vzduchu.

"Aresto-" pokusila se Nathalie zmírnit jejich následný pád. Marně. Voldemort byl zase o kus před nimi. Jakmile si totiž všiml, o co se snaží, rychle je poslal zase zpátky k zemi.

Prudký náraz jim pak oběma na několik dlouhých vteřin vyrazil dech. Hůlky vyklouzly z jejich povolených dlaní a s dopomocí jejich nepřítele se okamžitě ztratily kdesi ve tmě. Ani jeden z nich přitom neměl nejmenší sílu proti tomu protestovat.

"A to má být všechno?" poškleboval se Voldemort mezitím, co si zraněného Harryho posouval blíže k sobě. "Takový spratek mě měl porazit? Crucio!"

Harryho tvář se okamžitě zkřivila utrpením.

"Nejsi nic. Harry Pottere. Nic. Jen ubožák…. A jako ubožák taky skončíš. Pověz," naléhal, "bolí to? Bolí to, když se jí dotknu?"

"Nech-nechej ho…"zasípala Nathalie jen okamžik před tím, než se Voldemortovy bledé prsty setkaly s jizvou na Harryho čele. "Prosím-"

"Sklapni, ty hloupá šmejdko!" přikázal Voldemort.

Vzápětí Nathalie vyděšeně zalapala po dechu, když na svém krku ucítila stisk jakýchsi neviditelných rukou. Jako smyslu zbavená pak začala šátrat pravou rukou po zasněžené zemi ve snaze najít svou hůlku. Podvědomě si odmítala připustit to, co ve skutečnosti moc dobře věděla - nedosáhne na ni. Voldemort by nebyl tak krátkozraký, aby jí poskytnul sebemenší naději na útěk.

Jejich jedinou šancí byla svémagie. Ale v tom stavu, v jakém se teď nacházela, na samé hranici bezvědomí, byla představa vnitřního klidu stejně bláznivá, jako nalezení ztracené hůlky.

Pohledem zašilhala směrem k Harrymu s Voldemortem. Většina jejího okolí se pomalu ztrácela v temnotě, ale i na tu dálku moc dobře viděla, jak se Pán zla sklání nad tělem jejího přítele s hůlkou namířenou proti jeho hrudi. Strach a panika, která ji okamžitě pohltila, byla nepopsatelná.

Ze rtů se jí vydralo nesouhlasné zachrchlání. Jejich nepřítel si její reakce však vůbec nevšímal. Soustředěně šeptal sotva slyšitelně do utichlé noci jakési formule a svým pohledem upřeně pozoroval Harryho zmítající se tělo. V hloubi duše ho ta podívaná nevídaně uspokojovala - chlapec, který zůstal naživu, se tady před ním svíjel v křečích bolesti, poražený a zcela bezmocný.

Jen co pak Voldemortův hlas utichl, usídlil se mu ve tváři široký spokojený úsměv. Ze špičky jeho hůlky vycházela tenká šarlatově červená nitka. A i když ji na tu dálku, stejně jako radost skýtající se v očích jejich nepřítele, neměla Nathalie nejmenší šanci rozeznat, Harryho děsivý křik, který vzápětí pohltil celé jejich okolí, jasně svědčil o tom, že to nejhorší mají stále před sebou.

V tentýž okamžik přilehlou ulicí procházel mudlovský strážník. Mladý policista poněkud znuděně pokukoval po zasněžených domech a do šály si mumlal cosi o tom, kolik štěstí asi někdo musí mít, aby musel v takovém nečase trčet venku na ulici. Zvlášť, pokud vzal v úvahu, že už nejméně hodinu nespatřil jedinou živou duši. Lidé očividně dávali přednost teplu domova, svařákům a grogům. Na procházení se neměl nikdo nejmenší pomyšlení.

Ale rozkazy jsou rozkazy. A fakt, že svého nadřízeného považoval za výsostného idiota, na tom bohužel nic neměnil. Líným pohledem sklouzl k hodinkám na svém zápěstí. Za tři minuty půl osmé. Desátá stále v nedohlednu.

Zrovna se znuděně natahoval ke kapse svého kabátu, aby z ní vylovil čokoládovou tyčinku, když to uslyšel. Ten zoufalý křik, z kterého mu okamžitě ztuhla krev v žilách. Bez přemýšlení okamžitě odhodil svou svačinu na zem a rychle se rozeběhl k místu, odkud k němu ten děsivý zvuk doléhal.

Jeho příchodu si zpočátku nikdo nevšiml. Voldemort byl až příliš zaujatý svým triumfem a Harry s Nathalii neměli na pozorování svého okolí nejmenší pomyšlení. To teprve poté, co na svém rameni ucítila lehký stisk jeho ruky si uvědomila, že už nejsou sami.

"U-utí…" snažila se marně Nathalie policistu varovat. "Zab-zabije vás…"

Strážník se instinktivně natáhl po své zbrani. Odvážně jí namířil proti muži v tmavé kápi a pak odhodlaně zvolal: "Odhoďte to. Okamžitě!" přikázal.

Voldemort k němu pobaveně vzhlédl. Se zvláštním leskem v očích pak pozvedl svou hůlku od trpícího Harryho. "Avada-"

Ale strážník na nic nečekal. Šestý smysl mu radil, že klacík v ruce toho grázla není jen tak obyčejný kus dřeva. Koneckonců, sám na vlastní oči, jak z něj vychází jakési zvláštní podivné rudé vlákno, které se zabodávalo přímo do kůže onoho muže.

A tak, dříve, než Voldemort stihl dokončit svou kletbu, zmáčkl policista spoušť. "PIF! PRÁSK!" Kulky ťaly přesně tam, kde měly - do jeho pravého ramene. Hůlka, kterou tedy až doposud držel pevně v ruce se téměř okamžitě snesla k zemi. Samotný černokněžník padl na kolena jen o pár vteřin později. A přesně v tu chvíli, zmizela i veškerá jeho moc nad Nathalii s Harrym.

Jako první se vzpamatoval Harry. S vypětím všech fyzických sil se vyškrábal na nohy a rozeběhl k Nathalií. Asi v polovině cesty se ještě zastavil, aby ze země sebral svou hůlku. "Utíkejte, strážníku! Utíkejte!" vykřikl přitom směrem k mudlovi.

Policista nad tím však jen zavrtěl hlavou a poměrně energetickým krokem se i s připravenými želízky v rukou vydal za jejich nepřítelem.

"Myslím to vážně!" vykřikl rozhodně Potter.

"Nesmysl. Musíme zavolat sanitku," oponoval mu. "Ten muž krvácí-"

"O něj se nebojte," zasípala Nathalie, která už zase stála pevně na nohách i s hůlkou v ruce. "Bude v pořádku."

"Mladá paní, očividně jste…" jeho hlas však vzápětí utichl, když si všimnul, že se jejich nepřítel pomalu zvedá ze země. "Ale to přece není-"

Nathalie vyděšeně zalapala po dechu. "Pojďte s námi!" křikla jeho směrem.

Strážník však zůstal stát na místě jako přikovaný. Nechápavě zíral na muže s kápí, jak do své levé ruky bere ono dřívko a následně ho znovu obrací proti němu. Tentokrát se však žádné varování v podobě slov nedostavilo. Zelený paprsek ho udeřil přímo do hrudi a on, aniž by vůbec měl sebemenší tušení, do čeho se to vlastně připletl, se okamžitě skácel k zemi. Mrtvý.

Z Nathaliiných rtů se vydral zoufalý výkřik. Nohy jí ztěžkly, a i když věděla, že to je holé šílenství, najednou si nedokázala pomoct, musela se za sebou ohlédnout. Musela to vidět na vlastní oči. Jen tak tak přitom stihla odrazit kletby, které jejich směrem Voldemort vyslal.

"Musíme se dostat k té budce!" zvolal Harry. "Běžte, zdržím ho!" Sám se pak chopil hůlky, aby se ujal její práce. Když pak Nathalie konečně stanula ve vytouženém cíli, postavila se proti jejich nepříteli zase ona. Hrdě odrážela Voldemortův útok a trpělivě čekala, než se Harry objeví po jejím boku. Sotva se tak stalo, ucítila na svém levém předloktí pevný stisk jeho ruky. Vzápětí je oba pohltila temnota.

"Co…?!" vydechla Nathalie, jakmile zjistila, že se nacházejí stále nedaleko Příčné, co víc, dokonce jen pár metrů od Olivanderových. Zmateně se ohlédla za Harrym, jako by doufala, že jí tu zdánlivou nelogičnost vysvětlí. Jenomže Potter k jejímu tichému zklamání vypadal stejně překvapeně jako ona sama.

"Myslela jsem, že… Bradavice…" koktala.

"Já taky. Nevím, proč jsme zůstali trčet tady."

"U Tří košťat," špitla jeho směrem. Pro asistované přemístění už nebyl důvod. Jakmile se jejím okolím tedy rozneslo hlasité prásk, zmizela i ona sama.

Když se pak o pár vteřin objevila v důvěrně známé vesničce, pohltila ji úleva. S mírným unaveným úsměvem pohlédla k potemnělé obloze. Sněhové vločky se jí smířlivě snášely do tváře, hladily na rozpálené kůži. V duchu ji napadlo, že už dlouho nezažila nic tak krásného.

"Zvu vás na skleničku, pokud mi na ni půjčíte," pronesla do ticha. "Myslím, že ji oba potřebujeme."

Chvíli čekala, než ze tmy ozve jeho hlas, než ji s díky pošle do horoucích pekel, protože on na rozdíl od ní musí svým problémům čelit, ne před nimi utíkat. Nic z toho se však nestalo.

"Jen jedna whisky, Pottere," pokračovala. "Nic vám to neudělá."

Ale ani tentokrát se odpovědi nedočkala. A teprve v tu chvíli se konečně pořádně rozhlédla okolo sebe. Lidé v nedaleké hospodě se stále hlasitě smáli, Rosmerta kolem nich kroužila s lahvi ohnivé whisky a kdesi za ní se ve vzduchu vznášelo na deset skleniček máslového ležáku. Ale až na ono veselí, panovalo Prasinkám dokonalé ticho.

Děsivé uvědomení na ni pak padlo jako stín. Harry tady s ní není. Nikdy nebyl. A pokud bylo její tušení správné, stále bloudí Příčnou ulicí.

"Sakra!" ulevila si, než se znovu ztratila v temnotě.


Gratuluju vám! Zatím třetí nejrozsáhlejší kapitola téhle povídky je za vámi. Původně měla být ještě krapet delší, ale nakonec jsem se jí rozhodla rozdělit na dvě části. Zaprvé, čekali byste na pravděpodobně celou věčnost, a zadruhé byste mi tady pravděpodobně usnuli nebo umřeli nudou. 😊

Takže jsem se nakonec rozhodla utnout to "v nejlepším".

Nějaké nápady, co by s Harrym mohlo být, proč se nemůže přemístit?

Jinak, jen tak pro zajímavost... Něco málo k zimám v Anglii. Zima roku 1979 patřila dle oficiálních zdrojů k jedněm z nejhorších, jaké kdy Británie zažila (patří k TOP 10). Z hlediska děje TWWLB se jedná o období, které následovalo poté, co se Nathalie objevila v době Pobertů.

A malá perlička, pokud tuhle kapitolu čtete bezprostředně po jejím zveřejnění... Děj dnešní části se odehrává přesně deset let zpátky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Francois White Francois White | 28. února 2017 v 6:55 | Reagovat

Docela slusne se to rozjelo, obe casti utekly strasne rychle. Tyhle akcnejsi pasaze ti svedci, neni v nich takova ta zbytecna omacka, temer vse je zredukovano a pripraveno ke konzumaci :) Mozna bych popremyslel o odstraneni zbytecnych vsuvek a vysvetlivek v dialozich, popr. dovysvetlit az po prime reci, narusuje to tempo a ten "adrenalin":

Strážník se instinktivně natáhl po své zbrani. Odvážně jí namířil proti muži v tmavé kápi a pak odhodlaně zvolal: "Odhoďte to. Okamžitě!" přikázal. -asi neni treba to zvolani jeste dovysvetlovat prikazovanim.

"Támhle je!" vykřikl jeden z nich. "Expulso!" -
"Támhle je! Expulso!" vykřikl jeden z nich.

Snad chapes, co chci rict. Ale je to jen otazka vkusu, ne zadna chyba. Obecne vzato jsou dialogy jednou z nejtezsich disciplin, pze preci jen autor pise jinym tempem a v jinem rytmu nez probiha pak samotne cteni a ma tendenci vse uvozovat a vodit ctenare za rucicku :) Zkus mrknout na

http://beletris.cz/spisovatelske-listy/jak-napsat-dobrou-knihu/pravidlo-43-uvozujte-dialogy-jen-pokud-je-to-nutne/

je tam jednoduse popsano jak se vyhnout zbytecnemu na jednoduchych prikladech. Neni to hnidopisstvi, ale tahle supr zalezitost si zaslouzi zvysenou peci a alespon tady (nevim jak na WP) nemas moc zpetny vazby. Shrnuto a podtrzeno, libi a vytrvej! ;-)

2 Francois White Francois White | 28. února 2017 v 6:59 | Reagovat

Jo a velky diky za Voldemorta, konecne se zapojil, sympatak jeden :-D

3 Rainy Rainy | Web | 28. února 2017 v 12:52 | Reagovat

Je docela vtipné, že přesně o tohle jsem se snažila. Tedy, ne až tak, jak je to na té stránce (mimochodem moc díky za odkaz! :)), ale rozhodně ani na začátku téhle povídky té omáčky okolo přímé řeči není tolik, jako teď. Protože... se našel někdo, kdo mi řekl, že se takhle v textu neorentuje a ztrácí se. :D Asi se teda vrátím zpátky k tomu, jak jsem to dělala kdysi. Díky.
Zpětné vazby je pořád málo. Na WP chodí jen hvězdičky, občas nějaký nechápavý komentář... Třeba při čtení téhle kapitoly se jedna čtenářka divila, že se na scéně objevil Voldemort - "Ja myslela Brumabl". :) Věkový průměr tam je prostě trochu jiný... Ale mám tam asi tři čtenáře, kteří se nebojí říct svůj názor. Což je super a jsem za ně vděčná.
Z Voldmeorta jsem měla strašný strach! Upřímně, pořád na mě působí trochu komicky... Lámala jsem si s tím hlavu strašně dlouho. A taky s tím, že jako úhlavní záporák by se měl vytasit s něčím vážně děsivým... Jsem ráda, že tě jeho návrat potěšil!
Celkově moc díky za super postřehy. :)Teď už to bude jen lepší, slibuju. Kruh se vážně pomalu uzavírá a otázek a nevyřčených věcí je pořád víc než dost. Třeba s tím pohnout. :)

4 Francois White Francois White | 1. března 2017 v 0:14 | Reagovat

Drzim palce, TWWLB si to zaslouzi :) a preju varku novejch ctenaru, co se neboji rict svuj nazor a dat ti potrebnej feedback

5 Terka Terka | 13. března 2017 v 9:14 | Reagovat

No... A pořád je to málo.😀😀

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama