TWWLB | Kapitola jednatřicátá

19. února 2017 v 20:16 | Rainy |  The World We Left Behind

Všechno je ztraceno
A tahle noční můra se blíží
Všechno je ztraceno
Pod kůží mám smutek
Tohle je konec... můj konec
Tohle je můj konec

Maggie Eckford - Everything is lost; karaoketexty)


~*~*~*~

.:: 17. února 2007; Bradavice, Velka Británie ::.

Klenutý strop.

Kamenné stěny.

Vysoká okna.

Tma protkaná jen světlem svíčky levitující nad jejím nočním stolkem.

A chlad. Zima prostupující každičkou částí jejího těla.

To vše stihla Nathalie zpozorovat ve stejný okamžik, kdy v sobě konečně našla dost síly na to, aby od sebe oddělila oční víčka. I přes všechny ty zcela jasná vodítka jí však trvalo několik dalších dlouhých vteřin, než si uvědomila, kde je a hlavně, co tady dělá.

Její hlava okamžitě klesla na pravou stranu, aby si svou teorii potvrdila. Ukázalo se, že měla pravdu. Skutečně ležela na posteli v bradavické školní ošetřovně. I z takové dálky totiž dokázala bez obtíží rozeznat siluetu Poppy Pomfreyové, jak se ve své malé kanceláři sklání nad kusem pergamenu.

Na rtech se jí vykouzlil lehký unavený úsměv, když si uvědomila, že jí ten její šílený a na první pohled naprosto nereálný plán vyšel, že to dokázala. Ale jen o chvíli později ji znovu pohltil strach - kde je Leni? Kde je její holčička?

Navzdory neskutečně bolesti se rychle posadila, aby se rozhlédla. Ostražitým pohledem, pak zkontrolovala postele okolo sebe. Zbytečně. Po její dceři, Harrym nebo po jakémkoliv jiném pacientovi nebylo na ošetřovně ani stopy.

Jako smyslu zbavená se začala vymotávat z několika vrstev přikrývek. Když se jí to konečně podařilo, rychle svěsila bosé nohy na studenou podlahu. Hledáním svého oblečení či bot se ani v nejmenším nezdržovala.

Její první pokus o chůzi se však setkal s neúspěchem. Jen co přenesla váhu celého těla do chodidel, sesunula se okamžitě k zemi - tak slabá byla. Naneštěstí přitom zavadila o kovový stůl skrytý u nohou postele, a tak celou ošetřovnu naplnila hlasitá rána.

"Slečno Briandová?!" zvolala Poppy vyděšeně. Když se žádné odpovědi nedočkala, okamžitě se rozeběhla ke své jediné pacientce. "Copak to, u Merlinova fousu, děláte?!" vykřikla naštvaně. "Pojďte honem zpátky do postele."

"Non…" zašeptala. "Où est-elle?! Où est ma fille?!"

Madame Pomfreyová se zamračila, "Nemám nejmenší zdání, co mi to tady říkáte. Ženská jedna bláznivá! Ale je mi to jedno. Klidně vás i přivážu, pokud to bude nutné…"

Hlas bradavické ošetřovatelky však vzápětí utichl. Když na ni ulpěl pohled Nathaliiných chladných očí, šla i veškerá její zatvrzelost stranou. Zvlášť poté, co si uvědomila, že jí ta podivná Francouzka celou dobu pravděpodobně velice dobře rozumí.

"Je dois savoir que Leni okay…" trvala si stále na svém, a ne příliš obratně odstrkovala Poppy, mezitím, co se s vypětím všech zbývajících sil snažila vyškrábat na nohy.

"Nenuťte mě používat kouzla, slečno.Na takové kousky, jste už poněkud velká, nemyslíte?!"

Jenomže ani tentokrát na toliko vytouženou odezvu nedošlo. Namísto toho se dočkala akorát sprchy ostře mířených francouzských nadávek. Nejspíš proto se rozhodla dostát svých slov a skutečně z kapsy své zástěry vylovila hůlku. Jen co ji však namířila proti Nathalii, stalo se něco, co jí na několik zlomových okamžiků vzalo veškerý vítr z plachet.

Nathalie se totiž přesně v tu samou chvíli energeticky postavila a jediným rychlým gestem jí vyškubla její proutek z ruky.

"Alanis…" řekla unaveně. V očích jí ale hořel vztek, který vydal za tisíce dalších slov. A nebohá Poppy, tak konečně porozuměla tomu, co se jí celou tu dobu snaží říct.

"Bude v pořádku. Naše ředitelka se o to postará. Teď se vra-"

Jenomže ležet v posteli bylo až to poslední, po čem teď toužila. Zvlášť, když konečně dostala odpověď na svou otázku. Bez dalšího zdržování se tedy vydala k nedalekým dveřím. Ignorovala při tom bolest, která ji vystřelovala celým tělem, a dokonce si nevšímala ani všech těch otevírajících se ranek na svém těle. Bylo jí jedno, co se s ní stane, hlavně, když uvidí Leni…

"Uvidíte se s ní zítra," pokračovala. "Nikam vám neuteče. Stejně spí. Taky si musíte odpo-"

"Non…"

"Madame!" zvolala rázně bradavická ošetřovatelka. "Dál půjdete jen přes mou mrtvolu."

"Non…" řekla znovu a pak k ní pozvedla hůlku. "Je suis désolé. Petrificus totalus!"

Chudinka Poppy pak zůstala strnule stát na jednom místě. Nezbylo jí nic než pozorovat tu ve skrze šílenou ženskou, jak pomalým šouravým krokem, ale přesto poněkud sebevědomě, míří přímo k portrétu Eldona Elsricklea. Šok a panika, která jí vzápětí pohltila, když se obraz odklonil na stranu, aby Nathalii pustil do své přísně utajované chodby, se snad ani nedal popsat slovy.

Než se pak Nathalie definitivně ztratila ve tmě, mávla ještě jednou ukradenou hůlkou, aby nebohé ošetřovatelce vrátila svobodu. Pak se vydala vstříc školní ředitelně.

-----------------

"Řeknete mi už konečně, co se děje, Pottere?!" zlobila se Minerva, když v její pracovně konečně osaměli.

Harry se unaveně svalil do křesla naproti psacímu stolu. Až teď, když bylo konečně zařízené vše potřebné, dovolil tomu šílenému vyčerpání, aby ho alespoň částečně přemohlo. V obraném gestu dokonce sklonil obličej ke svým rozechvělým dlaním. Poprvé od okamžiku, co celé tohle šílenství začalo, se mohl na chvíli nechat unášet po proudu svých vlastních myšlenek.

Ožívají. Mrtví skutečně ožívají. Jsou zpátky…

Ta jedna jediná krutá pravda ho stahovala stále hlouběji a blíže k pomyslnému dnu. A najednou porozuměl tomu, proč si to všechno Nathalie odmítala spojit, proč se tolik snažila popřít, že s tím má něco společného. I on sám si najednou připadal malicherný a zbytečný, jako by se všechno to, za co celé své dětství tak tvrdě bojoval, rozplynulo kdesi v mlze.

"Harry…" oslovila ho znovu, tentokrát však až nečekaně měkce, "pokud tady ty dvě mají zůstat, musím vědět, co se stalo."

Mladý Potter se konečně znovu narovnal ve svém křesle. Jeho první pohled však nepatřil Minervě, ale někomu úplně jinému. Jen tak netečně zíral do důvěrně známých modrých očí schovaných za půlměsícovými brýlemi a v duchu dokázal myslet pouze na to, kolik dalších lží a polopravd před nimi Brumbál ještě skrývá.

"Vím to," řekl pouze.

Brumbálova podobizna si hlasitě povzdechla, "Doufal jsem, že na to nikdy nedojde. Říkal jsem jí, že by se měla schovat někde dále, ale-"

"Nathalii z toho vynechejte. Ona mi nelhala. Ne tak, jako vy."

"Nikdy bys-"

"Vám to vůbec nedochází, že?" odfrkl si Harry posměšně. "Děje se to znovu, Brumbále. Minulost se opakuje. A vy jste před námi až do poslední chvíle skrýval pravdu. Proč? To jste se za své rozhodnutí tak moc styděl?!"

"Harry…"

Minerva překvapeně zvedla zrak k Albusově portrétu, "O kom to tady, při Merlinovi, mluvíte?!"

"O Nathalii."

"O Noelie," vyhrkli současně.

"A taky o Amelii," dodal Harry.

"Tak si to ujasněte!" okřikla je. Když si však všimla pohledu, který si mezi sebou Albus s Harrym vyměnili, jen stěží se ubránila vyděšenému zalapání po dechu. "Snažíte-snažíte se mi tím naznačit…"

"Všechny tyto tři dívky, a přece jen jedna, leží u tebe na ošetřovně, Minervo," řekl klidně Brumbál.

Vysíleně padla do svého křesla. "Jak je to možné? Vždyť Noelie zemřela. Všichni jsme jí byli na pohřbu…"

Harry odmítavě zavrtěl hlavou. Tentokrát jí odpovědět nemohl. Už tak řekl více, než měl. "Budete si s ní muset promluvit sama. Je to její příběh, její tajemství."

Moc dobře pak viděl, jak se v ředitelčiných očích mihl stín. Možná někde v hloubi duše byla ráda, že je její někdejší přítelkyně živá a zdravá, ale nyní, více než cokoliv, musela plnit své povinnosti vůči škole. "Chcete po mně, abych poskytla útočiště nevychované, zlé, a navíc ještě drzé lhářce, aniž bych věděla, co je vlastně zač?"

"Ale no tak, Minervo…" uklidňoval ji Brumbál. "Mluvíme tady o Noelii a její dceři. Ne o nějakých náhodných pocestných."

"A vy," naštvaně pohlédla do jeho očí, "jste to celou tu dobu věděl. Věděl jste, že je naživu a nikomu z nás jste nic neřekl-"

"Co bylo, bylo," přerušil ji Harry. "Teď se musíme dívat dopředu. Potřebuju, aby tady zůstaly. Alespoň prozatím."

"U Munga jim bude lépe," odvětila chladně. "Dostane se jim tam adekvátní péče a až se zotaví, budou se moc vrátit zpátky domů."

"Ale o to, při vší úctě, paní ředitelko, jde. Ony nemají domov."

"O čem to mluvíte, Pottere?" zamračila se. "Před pár měsíci jsem Nathalii navštívila. Samozřejmě, že-"

"Dnes v noci je napadli Smrtijedi."

Ticho, které rázem ovládlo ředitelnu, by se dalo krájet. Profesorka McGonagallová se zastavila v polovině pohybu a její unavené vrásčité oči s tichou prosbou pohlédly na Harryho. Prosím, řekněte, že to není pravda… Jenomže nehledě na Minervino přání, zůstávala jeho tvář stále stejně tvrdá, stejně neústupná.

"Všechno to, čeho jsme se tolik báli, se vážně děje," dodal po chvíli s pohledem upřeným k plamenům plápolajícím v nedalekém krbu. "Všechno…"

"Co se tím snažíte naznačit, Pottere?"

"Že mrtví se skutečně vrací mezi nás živé."

"O tom se přece diskutuje už dlouho. Odbor záhad-"

Harry posměšně zavrtěl hlavou, "Pletou se. Nejsou to duchové. Jsou to lidé. Z masa kostí. A rozhodně nejsou neškodní, jak se nám snaží namluvit. Sám jsem měl s jedním z nich tu čest…"

Vyděšeně zalapala po dechu, "Ten dnešní útok?"

Harry přikývl.

"Kdo?"

"Selwyn," řekl prostě, i když si moc dobře uvědomoval, že si profesorka McGonagallová spojí celou událost s někým úplně jiným. Vysvětlovat jí, jak možné, že má Marius bratra, bylo v současnou chvíli nad jeho síly.

"Harry," začala chvějícím se hlasem, "je-existuje nějaká možnost… Vrátil se zpátky i on?"

"Pravděpodobně ano."

"Ale jistě to nevíte?" zeptala se s neskrývanou nadějí Minerva. "Jeho osobně jste neviděli."

Zavrtěl hlavou. "A podle našich zdrojů se s ním nesetkal ani nikdo jiný. Nicméně-"

"Tak proč nás takhle strašíte, chlapče?!" ozval se jeden z bývalých ředitelů.

"Nicméně," pokračoval klidně dál, "jsou tady jisté věci, které nemůžeme jen tak přehlížet. A tím nemyslím, jen probouzející se znamení zla. Celé kouzelnické podsvětí si šeptá o jeho návratu. Upíři, vlkodlaci, bývalí smrtijedi v Azkabanu…. A Selwyn zcela jasně o Voldemortovi mluvil jako o živém."

"Dobře," přikývla profesorka McGonagalová, "předstírejme na chvíli, že by to byla pravda. Že by-" hlas se jí na malý okamžik naprosto zadrhl. "Že by to bylo možné. Proč by šel po někom, jako je Nathalie Briandová?!"

"Pomsta…" vytušil Brumbál a Harry krátce přikývl.

"Zas tak velkou roli Noelie nesehrála," namítla ostře. "Pochopila bych, kdyby šel po vás, pane Pottere, nebo po Narcisse Blackové, ale tohle…"

Její hlas odezněl do ztracena a Harry věděl, že i když jeho bývala profesorka nevyslovila ani jednu jedinou otázku, očekává od něj na tucet odpovědí. Odpovědí, které jé on sám, ne bez Nathaliina svolení, dát nemohl. Poněkud vyhýbavě tedy sklonil zrak k zemi.

"Pokud ji pošlete k Mungovi, během pár dní bude po ní," řekl klidně. "Najdou ji a zabijí. V tuhle chvíli vám nemůžu říct proč, co udělala tak strašného, že ji smrtijedi chtějí více než mě. Ale věřte mi, když říkám, že pokud tohle máme zvládnout, potřebujeme ji mít na-"

"Omlouvám se, nerad vás ruším ve vašem rozjímaní," ozvalo se najednou z dalšího portrétu, "nicméně před vchodem do vaší pracovny stojí jakási ženština, Minervo. Pokud mohu soudit, pravděpodobně nějakého lehkého ducha, neb má na sobě pouze lehkou noční košili a vyřvává do chodeb cosi v jazyce mne nesrozumitelném…"

Profesorka McGonagallová si unaveně povzdechla. Ani na malý moment nezapochybovala o tom, že ví, o kom jeden z jejich předchůdců mluví. "Děkuji, Everarde. Vyřiďte prosím oné dámě, že heslo zní: aibohphobia."

Harry pak viděl, jak si kouzelník cosi nesouhlasně zamrmlal pod vousy. Nejprve se dokonce zdálo, že Minervině žádosti nevyhoví. Na poslední chvíli si to však rozmyslel a s drobnou úklonou zmizel ze svého portrétu.

"Myslel jsem, že Poppy ji dala uspávací lektvar," znejistěl Harry.

"Očividně nepůsobil tak rychle, jak se domnívala," konstatovala klidně bradavická ředitelka, mezitím, co svým ostražitým pohledem hypnotizovala nedaleké dveře. Ani tak se však neubránila šokovanému výrazu, když na prahu své pracovny spatřila stát unavenou Nathalii.

První myšlenka, která jí pak bleskla hlavou, byla: Tohle přece nemůže být ona. Před očima se jí s rychlostí blesku míhaly vzpomínky na jejich předcházející setkání, na tu dívku, která ke všemu a všem přistupovala s nevídanou pýchou a arogancí. Ale každý z těch obrázků najednou ztrácel na věruhodnosti.

Harry na tom nebyl o moc lépe. I když od chvíle, kdy Nathalii viděl naposledy, uplynula stěží hodina, z pohledu do jejich zničených prázdných očí se mu zvedal žaludek. O otevřených ranách na jejich pažích, či tvářích už raději ani nemluvě.

"Kde je Poppy?" zeptala se s nuceným klidem Minerva. "Proč máte její hůlku?"

Napůl překvapeně shlédla ke svým dlaním. Jen o okamžik později její prsty samovolně povolilystiskl okolo násady a kousek dřívka tak s tichým zaduněním dopadl na kamennou zem.

"Nathalie," oslovil ji opatrně Harry. "Podívejte se na mě," vybídl ji.

Poslechla ho. Ani nevěděla proč, ale po několika dlouhých vteřinách se její znavené oči skutečně zahleděly do těch jeho. "Leni…" zašeptala. "Je v pořádku?"

"Ano," přikývl, "spí v Minervině ložnici."

"Musím ji vidět," řekla a okamžitě se, aniž by se za kýmkoliv z nich třeba jen jednou ohlédla, vydala k zadní části pracovny, kde zhruba tušila vchod do ředitelčiných soukromých komnat.

Jen co pak spatřila svou dceru, jak klidně oddechuje v načechraných peřinách, sesunula se do nedalekého křesla. Bylo jí upřímně jedno, kolik tázavých pohledů se k ní upírá z okolních zdí. To jediné, na co dokázala myslet, bylo bezpečí. Zas a znovu se před ní otevřely brány Bradavické školy, aby jí uvítaly zpátky, aby jí poskytly skrýš před problémy okolního světa…

Ve stejnou chvíli, kdy pak konečně vstoupila do světa snů, objevila se v ředitelně zadýchaná Poppy.

-----------------

Když se následujícího rána Leni probudila ze svého spánku, nemohla věřit svým očím. Na několik dlouhých vteřin si dokonce pohrávala s myšlenkou, že stále spí. Postel s nebesy, velké nadýchané peřiny, svícen na nedalekém nočním stolku, pohybující se obrazy. To přece nemůže být skutečné! Rychle si vyhrnula rukáv na své košili, aby se štípla. A pak pro jistotu ještě jednou.

Nic se však nedělo. Pohádkový svět rozprostírající se okolo ní působil stále stejně ostrým i reálným dojmem. Nemizel ani se neztrácel v mlze. Co víc, dokonce se zdál být každým okamžikem kouzelnější a kouzelnější.

Nadšení u ní však převládalo pouze okamžik. Pak si totiž uvědomila, že k dokonalosti tomuto místo přece jen něco chybí - maminka. Zhluboka se nadechla, aby zahnala slzy. V duchu se snažila myslet na všechny ty urozené prince a princezny z příběhů na dobrou noc, na jejich odvahu a sílu. Ale jakmile si k ní našly cestu první vzpomínky na události včerejšího večera, bylo její úsilí stále těžší, až se po několika minutách ukázalo být zhola nemožným.

A tak malou ložnici naplnily první tiché vzlyky.

"Copak se děje?" vyhrkla Minerva, která se vzápětí objevila ve dveřích. Rozcuchané vlasy a unavené oči byly jasným znakem toho, že celou noc probděla. Přesto se ze všech sil snažila působit nanejvýš uklidňujícím dojmem, aby svou malou svěřenku ještě více nepolekala.

Ale i přes veškerou její snahu se pod jejím pohledem Alanis vyděšeně přikrčila. Dokonce si v jakémsi obraném gestu přetáhla přikrývku přes hlavu, jako by doufala, že se tak skryje před svým okolím.

Bradavická ředitelka si unaveně povzdechla. "Ty mi nerozumíš, viď?"

Ticho, které i nadále naplňovalo prostor mezi nimi, bylo více než dostačující odpovědí. Minerva proto lehce mávla hůlkou a se slovem, "Moment," posunula směrem k plačící holčičce malého plyšového medvídka. Pak se otočila na podpatku, odkud se rychlým rázným krokem vydala přímo ke svému někdejšímu kabinetu.

"Vstupte," ozvalo se bezprostředně poté, co se malou pracovnou rozeznělo zaklepání na dveře.

Jen co pak Minerva překročila práh, okamžitě jí padl pohled na noviny rozprostřené na psacím stole. I na tu dálku bez obtíží rozpoznala titulek na hlavní straně. Stálo tam: Harry Potter promluvil: Za útoky na mudly stojí smrtijedi!

Pohrdavě si odfrkla, "Dárek od vašeho přítele?"

Theressa neochotně přikývla. Za povolání svého snoubence se nikterak nestyděla. Dle jejího názoru nebylo nic špatného na tom, že redaktoři Denního věštce podávali svým čtenářům informace, po kterých tolik prahli. Zvlášť, odmítlo-li jim je poskytnout samo ministerstvo. I přesto si však, kdykoliv na toto téma přišla řeč v blízkosti Minervy McGonagallové, připadala poněkud hloupě.

Zhluboka se nadechla a lehce roztřesenou rukou odhodila noviny do odpadkového koše. "Mohu vám nějak pomoci, paní ředitelko?"

Minerva si hlasitě povzdechla, "Merlin ví, že bych dala cokoliv za to, abych tady s vámi mohla rozebírat klesající úroveň tohoto bulvárního plátku, leč bohužel, mám na srdci mnohem důležitější věci."

Mladá profesorka si očividně oddechla. "Ano…?"

"Potřebuji vaše znalosti francouzštiny, slečno Swanová," odpověděla bez dalšího zbytečného zdržování se Minerva. "Pokud možno ihned."

Theressa překvapeně zamrkala. Když před pár měsíci podávala žádost o místo profesorky přeměňování, ani ve snu by jí nenapadlo, že jí tahle malá lež někdy bude ke škodě. Koneckonců se domnívala, že v dnešní době by se jen stěží našel někdo, kdo by neovládal alespoň základy angličtiny. Její jazykové schopnosti jí tedy měly pomoct pouze k získání kýženého místa. Nic víc.

"Říkala jste přece, že je ovládáte, není to pravda?" pokračovala Minerva, když si všimla nejistoty Thessiině tváři.

"Já-totiž, ehm…" mumlala. "Kdysi jsem měla pár hodin. Ještě, než jsem nastoupila do Stříbřan…"

"Ach Morgano," povzdechla si Minerva, "ty to vidíš! Vaše výsledky jsou už tak dosti pochybné. Věřte mi, kdybych za vás měla adekvátní náhradu-"

"Ale mám slovník!" nevzdávala se naděje a dříve, než mohla bradavická ředitelka poznamenat cokoliv dalšího, přivolala k sobě kouzlem z nedaleké police malou bílou knížečku. "Takže, co po mně chcete?"

Minerva ji chvíli pobouřeně pozorovala. Očividně přemítala nad tím, zda jí mladá profesorka stojí za to, aby jí tady teď kázala o důvěře. Nakonec se rozhodla odsunout to na později. Koneckonců, ať už nedostatky Theressy Swanové byly sebevětší, nic lepšího teď k mání neměla.

"Hlavně diskrétnost, slečno. Vím, že vy Američané máte ve zvyku všechno nafukovat a obecně předávat informace v poněkud pompéznějším duchu, ale to, co od vás potřebuju, si žádá naprosto delikátní přístup. Rozumíme si?"

"Snažíte se mi naznačit, abych o tom nemluvila s Elwinem," vytušila. "Máte mé slovo."

"Děkuji vám," přikývla Minerva. "Tak tedy pojďme. Situaci vám nastíním cestou. Už tak jsme ztratili času víc než dost."

Leni našli schoulenou pod nadýchanou peřinou. Malý plyšový medvídek ležel stále na okraji matrace, na místě, kde ho Minerva před pár minutami zanechala. Její svěřenkyně o něj očividně nestála.

"Alanis…" promluvila k ní opatrně. Když se nic nedělo, obrátila se ke své kolegyni. "Řekněte ji prosím, že se nemá čeho bát, že je tady v bezpečí. Že, ji nikdo z nás neublíží."

Theressa udělala, oč jí její nadřízená žádala. V duchu se přitom jen tiše modlila, aby se nijak nepřeřekla. Naštěstí se zdálo, že na úvod zvládla svou roli překladatelky více, než dokonale. Netrvalo dlouho a zpod přikrývky na ně totiž vykoukly dvě nesmělé uplakané oči.

"Ale vždyť to je…" vydechla překvapeně Theressa. "Dcera Nathalie Briandové!"

Minerva se zamračila, "Vy ji snad znáte?"

"Potkala jsem se s nimi během vánočních prázdnin ve Floreanově cukrárně. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že se s nimi potkám tady v Bradavicích."

Chvíli malou kruhovou ložnici naplňovalo tíživé ticho, kdy Minerva přemýšlela, jak vzniklou situaci vysvětlit. Naštěstí, se do toho přesně v ten správný čas vložila Alanis, "Où est maman?

"Ptá se mě-"

"Tomu jsem rozuměla," zarazila svou zaměstnankyni rázně. "Je na ošetřovně a spí. Až bude chtít, může se na ni jít podívat."

Jen co to Leni uslyšela, okamžitě energicky vyskočila z postele, aby dala oběma ženám jasně najevo své úmysly. Minerva nad tím jen zavrtěla hlavou. Nebylo nejmenších pochyb o tom, že tohle dítko je skutečně dcerou své mámy. S mírným úsměvem jí tedy pokynula k otevřeným dveřím, "Prosím."

Cesta na ošetřovnu pak byla jedna z těch nejdelších, jaké kdy Minerva zažila. Celou dobu byla jako na trní a ostražitě pokukovala po Alanis, aby zjistila, zda je v pořádku. Zcela přitom ignorovala zvědavé pohledy studentů, které je navzdory tak brzkým ranním rodinám, doprovázely takřka na každém kroku.

Oproti tomu Alanis si těch několik minut náramně užila. Chvíli se dokonce zdálo, že pro krásu Bradavického hradu, zapomněla i na svůj smutek. Ne jednou zůstala jen tak fascinovaně stát na místě, naprosto očarovaná svým okolím. Fascinovaně pozorovala měnivé schodiště, či mizející schody, promlouvala k okolním sochám i obrazům, a když narazili na ducha Skoro bezhlavého Nicka, musely ji Theressa s Minervou k odchodu vyloženě přemlouvat.

To vše se však stalo minulostí, jakmile se konečně ocitly na ošetřovně. Leni pak stačil jediný pohled na svou mámu a okamžitě se, nedbaje naléhání ostatních, rozběhla kupředu.

"Maman! Maman!" volala.

"Co se to tady, u všech hromů, děje?!" vyhrkla naštvaně Bradavická ošetřovatelka, která se zrovna objevila ve dveřích své malé pracovny. "Dala bych všechno zlato Gringottových na to, že ty budeš malá Petitová," pronesla se značnou hořkostí, když si všimla malé holčičky u Nathaliiny postele.

"Pourquoi elle dort? Pourquoi elle ne s'ouvre pas ses yeux?"nechápala Leni a zcela přitom ignorovala všechny okolo sebe. "Maman!"

"Řekněte ji, ať se laskavě," na poslední slovo dodala Poppy zvláštní důraz, "uklidní. Navzdory tomu, co tady dnes v noci předvedla její matka, pořád jsme na ošetřovně!"

"Chce vědět, co s ní je," řekla namísto odpovědi Thessa a následně pohledem poprvé zabloudila k ženě ležící na nedaleké posteli. Ona sama by přitom pod všemi těmi obklady poznala Nathalii jen stěží.

Poppy nešťastně spráskla ruce, "To kéž bych věděla!" Vzápětí si však uvědomila, že tohle malé, skrz na skrz vyděšené holčičce, povědět nemůže, a tak honem pokračovala: "Je unavená, na pokraji svých sil. Udělala jsem pro ni, maximum. Ošetřila všechny rány, dala jí několik posilňujících lektvarů. Ale to, jak si s tím poradí… To záleží na ní."

Thessa se okamžitě jala své role překladatelky a za pomoci slovníku předala Alanis všechny, dle jejího názoru, vhodně informace. S neskrývanou lítostí ji pak pozorovala, jak si ruku v ruce lehá vedle Nathalie.

"To-to je-"

"Prosím, Poppy," požádala ji Minerva, "jen pro tentokrát. Té dívence je teprve šest let. A po tom, čím si včera prošla…"

Bylo více než očividné, že bradavickou ošetřovatelku to stalo veškeré vnitřní úsilí, které v sobě dokázala najít. Koneckonců, svou rezolutností byla proslulá na celé škole. I přesto však nakonec mírně přikývla na znamení souhlasu.

"Takže, a teď otevřeně," vyzvala ji profesorka McGonagalová, když si všimla, že je Leni neposlouchá. "Jak to s ní vypadá? Co ten spánek?"

"Žádný spánek," namítla madame Pomfreyová. "To jsem řekla jen kvůli tomu dítěti. Ve skutečnosti je v kómatu. Pokud se sem skutečně přemístila až z Provence, navíc bez hůlky… Nedokážu si představit, kolik síly ji něco takového muselo stát. Jen se podívejte…"

Opatrně pak, tak, aby to Leni neviděla, odsunula z Nathaliiny levé paže kousek zábalu, "A druhá ruka na tom není o moc lépe. Vidíte tu tenkou jizvu? Sahá až k jejímu srci. Nemám nejmenší tušení, co to znamená."

Poprvé od té chvíle, kdy se Nathalie v Bradavicích zjevila, se na ni Minerva podívala s neskrývanou lítostí v očích. Jako by jí najednou nezáleželo na ničem z toho zlého, co během své cesty za štěstím její někdejší přítelkyně udělala. "Ale zvládne to, že ano? Bude v pořádku…"

"Je stabilizovaná," odpověděla Poppy vyhýbavě.

"Takže?" trvala si na svém Minerva.

"Upřímně? Myslím, že ano. Dostane se z toho. Jen nemám zdání, jak dlouho to bude trvat," přiznala neochotně ošetřovatelka. "Může se probrat hned, ale také to může trvat týdny, měsíce nebo roky. S takovým zraněním jsem se jaktěživ nesetkala. Pořád si myslím, že jsme ji měli převézt k Mungovi-"

"O tom jsme mluvili, Poppy. Nikdo nesmí vědět, že je tady," připomněla ji nekompromisně Minerva.

"A já ti znovu říkám, že to neutajíš," podotkla klidně ošetřovatelka mezitím, co starostlivě měnila obvazy na Nathaliiných ranách. "Dříve nebo později se tady někdo zjeví. Nehoda při lektvarech nebo na hodinách létání…"

"Tak se budeme modlit, aby na to došlo, co nejpozději. Merlin ví, že tahle žena toho zažila víc než dost. Pár odřenin a trocha vyčerpání není nic, s čím by si neporadila."

Čas ukázal, že profesorka McGonagallová měla zase pro jednou pravdu. Sice nedošlo na nejlepší z prognóz madame Pomfreyové, ale na druhou stranu to netrvalo ani měsíc. Přesto se těch následujících pět dní cítila bradavická ředitelka jako na trní. Zvlášť, když se od pondělního dopoledne ocitla ve zdánlivě nekonečném víru otázek a polovičatých odpovědí.

Koho to skrýváte na ošetřovně? Proč je ta postel zaopatřena kouzly? Co tady dělá Harry Potter? A kdo je ta malá holčička, která se s vámi motá po chodbách?

Upřímně z toho všeho začínala být poněkud vyčerpaná. Zvlášť, když každý její den končil úplně stejně, jako začal. Ta nejistota či strach neznala mezí. Večer za večerem se snažila zjistit od Harryho, co je nového, jestli náhodou jeho kolegové nezjistili nějaké nové informace, ale Potter vždy jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. Nic, nevěděli nic. Ať se totiž bystrozorové snažili sebevíc, nedokázali přijít s žádnou zprávou, která by všem, nejen jim, dodala trochu vytouženého klidu.

Možná proto později smýšlela Minerva o té noci, o madame Pomfreyové stojící u jejích dveří jako o zázraku. Unaveně se narovnala ve svém křesle, "Zrovna píšu Kingsleymu, ty portréty už vážně hoří. Pokud v nejbližší době nenajde někoho, kdo-"

"Probouzí se," zarazila ji ošetřovatelka. "Každou chvíli bude vzhůru."

Když to bradavická ředitelka uslyšela, na nic nečekala a okamžitě se spolu s Poppy vydaly k nemocničnímu křídlu. Na ošetřovnu vběhly právě v čas, aby viděly, jak se Nathalie začíná ve své posteli lehce vrtět. Ze rtů se ji tu a tam vydralo nějaké zamumlání, která však slova připomínalo jen stěží.

"Má bolesti?"

Madame Pomfreyová neurčitě pokrčila rameny. "To ví jen Merlin."

Zdálo se, že okolní hlasy definitivně vtrhly Nathalii do reality. "Kde-kde to jsem?" zasípala pak sotva slyšitelně Nathalie, když v sobě konečně dokázala najít dostatek síly na to, aby zformulovala své myšlenky.

"Merline, díky! Tentokrát mluví anglicky," zaradovala se madame Pomfreyová a ani trochu si přitom nevšímala Minervina nesouhlasného výrazu.

"Jste v Bradavicích, slečno," řekla ředitelka. "Už bezmála týden ležíte na místní ošetřovně."

Vyděšeně otevřela oči. A jen co to udělala, rychle je zase přivřela. Místnosti sice vládlo příjemné šero, ale pro její unavené oči byl i svit okolních svíček až příliš intenzivní. Při dalším pokusu byla tedy prozíravější. Oční víčka od sebe oddělila jen na malinkou škvírku, stěží dost velkou na to, aby rozeznala siluety lidí okolo sebe.

"Leni…?" hlesla.

"Je v pořádku. Teď spí u mě v ložnici. Je hluboká noc," dodala ještě.

Nathalie chápavě přikývla. "Harry? Chci říct - pan Potter?"

"Jako rybička," odpověděla madame Pomfreyová. "Podle všeho jste to schytala za všechny tři."

Koutky jejich rtů se při těch slovech zvedly k lehkému úsměvu. Jen co se však nadechla k odpovědi, rozkašlala se tak hlasitě, že se několik portrétů na zadní stěně ošetřovny probralo z hlubokého spánku. Poppy na nic nečekala, okamžitě k ní přistoupila a s pomocí hůlky a lektvarů Nathalii znovu stabilizovala.

"Nemluvte," poradila jí pak ještě, když viděla, že se chystá něco říct. "Na to bude dost času později. Teď musíte nabrat síly."

Nathalie malátně přikývla. Uspávací lektvar očividně znovu začínal působit. Přesto si někde v koutku mysli uvědomovala, že má Poppy pravdu. Blíží se dny, kdy bude potřebovat každý ždibec síly, který v sobě dokáže najít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Francois White Francois White | 20. února 2017 v 7:01 | Reagovat

Takova oddechova kapitolka, v niz se moc podstatnych zalezitosti neudalo, ale plna naznaku k posunu v pribehu. Vypraveny je to slusne, odsypa to plynule bez zbytecnyho zadrhavani nebo prilis podrobnejch popisu, takze za me dobry. Pohodovy cteni k snidani :)

2 Rainy Rainy | Web | 20. února 2017 v 7:55 | Reagovat

[1]: Upřímně se mi celkem ulevilo. :) Ale pravda, náznaků je tam celkem dost. Díky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama