TWWLB │ Kapitola třiatřicátá 2/2

22. dubna 2017 v 17:47 | Rainy |  The World We Left Behind




Ale i tyto starosti ztratily na své důležitosti, jakmile překročila práh malé prodejny. V ústí Obrtlé uličky totiž zahlédla skupinu nejméně deseti lidí v tmavých pláštích, jak se rychlostí blesku řítí přímo k nim.

"Tudy!" přikázal Harry, jen co přes ní pohotově přehodil svůj plášť.

Nathalie se znechuceně ošila, když si všimla, kam ukazuje. Ústí staré kanalizace vypadalo více než odpudivě. Teprve když k nim dolehlo dupání nohou, vyškubla kouzlem rezavý poklop. "Až po vás, pane Pottere."

Jakmile se Nathalie ocitla až pod zemí, zhoupl se jí žaludek. Zdálo se, že puch, chlad a všudypřítomná vlhkost, to vše navíc doprovázené koncertem pištících krys, bylo na ni v jeden okamžik až příliš. Tohle zaváhání však trvalo jen okamžik. Pak se spolu s Harrym vydali kupředu.

"Předpokládám, že míříme k Wrigleymu," pronesl do ticha Harry.

"Ano."

"Abychom získali to dračí srdce."

Tentokrát Nathalie neodpověděla. Nechtěla být drzá ani zlá a tahle, z jejího pohledu neuvěřitelně hloupá otázka, by si zcela určitě nějakou jízlivou odpověď zasloužila. Navíc, pokud se nechtěli navždycky ztratit ve změti podzemních chodeb, museli se pekelně soustředit.

A přesto se zdálo, jako by Harryho zvědavost neznala hranic. Zvlášť, když se teď nacházeli v relativním bezpečí, daleko od svých pronásledovatelů. "Jak je možné, že nás vždycky tak rychle najedou?" zeptal se po chvíli.

"Sledovací kouzlo," odpověděla klidně.

"Cože?"

Nathalie se zhluboka nadechla. Přišel čas vyjít s pravdou ven. "První výzkum, na kterém jsem se na odboru záhad kdy podílela, se týkal sledovacího kouzla. Útěky z Azkabanu byly tou dobou prakticky na denním pořádku. Smrtijedi, zloději, zaklínači - celá Anglie byla takovými existencemi prolezlá skrz na skrz. A práce bystrozorů," se smutkem v očích se za ním ohlédla, "tak ztrácela na významu."

"Ale to přece-… Museli jste mít mezi sebou-"

"Špeha? Zrádce? Samozřejmě. Spoustu. A to už ani nemluvím o těch chudácích pod imperiem… V každém případě, mí kolegové dostali tehdy poměrně složitý úkol - vyvinout formuli, která by takové útěky naprosto znemožnila. Měli jsme zajistit, aby se už nikdy nemohli vrátit k životu, jaký vedli před tím."

Harry se sám pro sebe zamračil. Z nějakého důvodu měl pocit, že to nejhorší má stále před sebou. "Neříkala jste něco o sledování?"

"Vaše krev," hlesla prostě. "Ve spojení s tím uřknutím funguje podobně jako mudlovský kompas."

"Takže si to shrneme. Nemůžu se přemisťovat. Brzy nebudu moct ani kouzlit a Voldemort ví, kde mě najít..."

Unaveně mu zadívala do očí. Žádná slova ani gesta teď zapotřebí nebyla. Její pohled mluvil za vše.

"Tak mě napadá…" pronesl s předstíraným klidem. "Jak je, že se to dostalo Voldemortovi do rukou?!"

Jedno jediné slovo, které vyšlo z jejich úst na malý okamžik zbořilo všechny ty hradby, které Harry okolo svého strachu a vzteku tak pracně vystavěl. Vší silou kopl do nejbližší zdi. Odpovědí mu bylo několikeré nesouhlasné zapištění krys. "Ten parchant! Ten zatracený parchant."

"Dostanu vás z toho, Pottere. Slibuju," hlesla chvějícím se hlasem. "I kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělám."

"Tady nejde jen o mě, Nathalie, a vy to víte. Celý svět platí za zradu toho idiota. Každá živá duše na téhle zpropadené planetě."

"Já vím-"

"Ne, nevíte!" obořil se Harry. "Protože kdyby ano, kdyby vás doopravdy mrzelo, co se tehdy stalo, uděláte všechno proto, abyste to napravila."

"Myslím, že přeháníte, pane Pottere. Nikdy jsem vám neodmítla pomoc, když na to přišlo."

"Aha!" zasmál se. "A ta vaše cesta za oceán měla znamenat co? Víkendové rozptýlení? Nechte toho, Nathalie. Pokud by záleželo jen na vás, vzala byste si pravdu do hrobu. Neutíkáte totiž před Voldemortem, utíkáte před sebou samotnou-"

"Jak se opovažujete?!" vykřikla.

"Pořád jen naříkáte nad tím, co všechno jste udělala špatně, kolik lidí jste ztratila. Ale ani na chvíli vás nenapadlo, že my ostatní v minulé válce taky trpěli."

"Garantuju vám, Pottere, ještě jedno slovo a přísahám, že vás tady-"

"Remus s Tonksovou. Pošuk. Brumbál. Mí rodiče. Dokonce i Snape. Levandule. Colin. Marlene McKinonnová. Dorcas Meadowesová. Benjy Fenwick. Marry McDonaldová. Amelie Bonesová. Fabián a Gideon Prewettovi…."

A Harry pokračoval stále dál. Jeho melodický hlas rozezníval temnou chodbu znovu a znovu a Nathalie měla pocit, že se s každým dalším vysloveným jménem propadá stále hlouběji do temnoty.

"Kdybych to teď vzdal, všichni ti lidé, do jednoho, by zemřeli zbytečně."

Nathalie na to nic neřekla. Pouze znovu otočila na patě a rychle vykročila kupředu.

"Jednou si uvědomíte, že mám pravdu. A já upřímně doufám, že ještě nebude pozdě. Protože jak vás znám ten pocit viny by vás roztrhal na kusy."

Ani tentokrát Nathalie neodpověděla. Se semknutými rty a hlavou vztyčenou pokračovala dál, jako by věřila, že pokud dnes nad smrtijedy zvítězí, porazí tak i všechny své vnitřní démony, které Harry během jejich krátkého rozhovoru poměrně šikovně odhalil.

"Myslím, že jsme tady," řekla, jakmile se zastavili pod u drobného kuželu stříbrného světla. "Možná bude stačit, když se objevím tam nahoře a prostě použiju accio."

"Nesmysl. Trvalo mi celou věčnost, než jsem prolomil všechna bezpečnostní kouzla. Vsadil bych krk, že tak krátkozraký by Wrigley, vzhledem k tomu, co jsme se o něm dneska dozvěděli, nebude."

"Pak počkáme. Než se tady objeví vaši lidé a-"

Harry znovu zavrtěl hlavou. "To taky nejde. Podle mě o to Voldemortovi celou dobu šlo. Přemýšlejte," pobídl ji. "Kdyby mě chtěl zabít, dávno by to udělal. Na druhou stranu, kdy jindy se mu poštěstí mít tolik bystrozorů na jednom místě?"

"Můj bože!" vydechla Nathalie.

"Přesně."

"Ne, vy to nechápete, Harry. Spousta lidí z vašeho oddělení byla v mém světě na jeho straně. Pokud je zabije a oni se vrátí..."

"Stanou se z nich zase ty stejné krysy," dokončil Harry její myšlenku. "To nesmíme dovolit, Nathalie. Rozumíte? Musíme mě zbavit toho prokletí. Okamžitě."

Nathalie vzhlédla k škvíře ve stropě. "Nějaké nápady?"

"Vlastně…" zamyslel se Harry. "Dokázala byste vytvořit můj stín?"

"Váš stín?" zeptala se překvapeně. "Myslíte ten trik, který použil Selwyn?"

Netrpělivě přikývl. "Pokud se nepletu, mělo by mě to kouzlo nahradit ve všech ohledech, není to pravda?" Jakmile přikývla na znamení souhlasu, pokračoval, "Takže zmate i to Voldemortovo kouzlo. Samozřejmě, ne na dlouho. Ale pokud budeme mít štěstí, mohlo by nám to zajistit dostatek času k tomu, abychom získali, co potřebujete."

V Nathaliině unavené tváři se usídlil lehký úsměv. Tohle byl Harry, na kterého si vzpomínala. Plný nápadů a energie. A i když ten plán nebyl geniální, rozhodně to bylo něco, čeho se mohli chytit. "Jakmile budu mít všechny potřebné přísady, budu potřebovat jen několik minut na jejich zpracování. Samotná aplikace je pak poměrně jednoduchá."

"Takže? Co myslíte?"

"Krvavá stopa se dle mého rozdělí na dvě části. Pokud budete svůj stín alespoň chvíli sledovat tady pod zemí, mělo by to vyjít. Až se kouzlo rozpoltí, bude to zlé. Uvědomí si, že to byla jen past a-"

"Půjdou po nás."

"Přesně tak."

"Ale to mě už budete čekat nahoře. Připravená," pronesl rozhodně Harry.

Nathalie přikývla. "Snad. Ale je v tom tolik děr! Měli bychom to-"

"Na to nemáme čas. Vemte si to," řekl, když ji předával svůj neviditelný plášť. "Mám pocit, že mě tady dole bude k ničemu."

"Harry, to nejde-"

"Až bude po všem, vrátíte mi ho. Teď k věci. Kolik času potřebujete?"

Na malou chvíli zavřela oči, když si zhruba v duchu snažila spočítat, kolik času ji zaberou potřebné přípravy. "Deset minut. Nejméně."

"Fajn. Tak, teď, s chutí do toho."

"Jste si jistý, že to je to, co chcete? Sama jsem to zkoušela dvakrát a můžu vám říct - nebyl to zrovna příjemný pocit. Je to jako by vás někdo rozerval ve dví-"

"Nathalie, já to zvládnu," ujistil ji pevným hlasem. "Poradil jsem si s horšími věcmi."

"Dvě těla najednou, Harry. Budete muset přemýšlet za dva… Pokud vás dostanou, ucítíte to. A náš plán-"

Harry se pousmál. Její starostlivost ho téměř dojímala. "No tak," ohradil se. "Věřte mi trochu."

S posledním zaváháním proti němu Nathalie pozvedla svou hůlku. "Umbra sanguis meus!" ta tři slovavyplula z jejich úst až s nevídanou elegancí. Veškerý úžas byl však pryč, jakmile na své hrudi pocítil ostrou bolest. Když pak Harry konečně přišel znovu k sobě, nedokázal na malou chvíli uvěřit svým vlastním očím.

"Páni," vydechl překvapeně zároveň se svým dvojníkem.

"Musíte se soustředit, abyste jeho chování oddělil od toho svého. Pokud to nedokážete, bude vás věrně napodobovat. Což v reálu znamená, že klidně může vběhnout do zdi, zakopnout nebo cokoliv jiného. Většině lidí to trvá týdny, než si tu dovednost plně osvojí."

"Ještě že jste taková optimistka," utrousil Harryho stín a Nathalie se tak neubránila drobnému úsměvu.

"Takže," vydechla, "za deset minut u Lékárníka?"

Oba dva lehce přikývli na znamení souhlasu načež se dvojník konečně vydal k drobnému kovovému žebříku. Nathalie měla přitom pocit, jako by své divoce bijící srdce cítila až kdesi v krku. Se strachem vzhlédla k Harrymu, dříve, než však stihla třeba jen otevřít ústa, zarazil ji lehkým mávnutím ruky.

"Já vím. Ale věřte mi. Budu v pořádku. Už jsem byl v horších situacích," a s těmito slovy se dal do běhu.

Nathalie samým napětím snad ani nedýchala. Se zvrácenou hlavou hleděla vzhůru, netrpělivě vyčkávala, než se nad ní proženou desítky párů nohou, aby se i ona mohla sama vydat vstříc nebezpečí, které na ni bezesporu čekalo. Jakmile měla tedy pocit, že je vzduch čistý, vkradla se sama do temné noci.

Ulice, přesně dle jejího očekávání, zela prázdnotou. Jedinou připomínkou smrtijedské hlídky bylo moře stop skvějící se v jinak nadýchaném sněhu.

Nathalie si hlasitě oddechla. Rukou si opatrně přejela po oroseném čele a pak se vydala přímo k Lékárníkovým zázračným přísadám - nebo minimálně k tomu, co z nich zbylo. Dříve malebný krámek hýřící barvami nyní víc něž cokoliv jiného připomínal starou opuštěnou ruinu. Snad jen dým valící se z vymlácených oken nasvědčoval tomu, že se mezi zbořenými zdmi v nedávné době kdosi pohyboval.

Prohledáváním polic se nijak nezdržovala. Dračí srdce, ať už mezi lektvaristy platilo za sebevětší trofej, rozhodně nebylo něčím, co by si člověk jen tak postavil na výstavku. Nathalie proto okamžitě zamířila k robustnímu pultu. Prohrabávala se jednou zásuvkou za druhou. V několika z nich se nacházely sušené bylinky, v dalších prázdné ampulky, flakónky či vařečky, další byly plné mrtvého hmyzu a jedna z přihrádek patřila dokonce i stále žijícím broukům a slimákům. Po záhadných přísadách však nebylo stále ani stopy.

Na zoufání si však nebyl čas. Nathalie jen tiše zaúpěla a pak se rychle vydala ke schodišti. Jakmile však došlápla na první prkno, neubránila se krátkému zaváhání. To dřevo na její vkus až moc hlasitě vrzalo. Opatrně tedy přešlápla ještě jednou, aby se ujistila, že nepodlehla své bujné fantazii.

Ten otřesný zvuk se ale ozval znovu. Se zatajeným dechem tedy padla na kolena."Alohomora!" šeptla. Neviditelný zámek na dřevěné pryčně povolil. Schod se otevřel a před ní se tak v celé své kráse náhle zjevilo tajemství lektvarníkova úspěchu.

Za jiných okolností by se nejspíš okamžitě začala přehrabovat v tajných denících i ingrediencích, ale teď na to nebyl čas. Rychle tedy popadla, co potřebovala a pak se vrátila zpátky k dřevěnému pultu.

"Accio hmoždíř! Accio tlouček! Accio nůž! Accio kotlík!" přikázala. Jakmile měla vše potřebné, dala se konečně do práce. Její ruce vyklouzly zpod pláště a okamžitě se daly do potřebných příprav.

"Právě včas," usmála se, když za sebou zaslechla hlasité dupání. "Zrovna jsem skončila," s těmito slovy se konečně otočila čelem vzad, aby Harrymu předala šarlatově červený lektvar. Jakmile však Nathalie spatřila tvář onoho příchozího, neubránila se vyděšenému zalapání po dechu. Instinktivně semkla prsty levé ruky okolo drobného flakónku, mezitím co tou druhou se snažila v kapse kabátu nahmatat svou hůlku.

"Pan Wrigley, předpokládám."

Vytáhlý kouzelník ve středních letech se zamračil a hůlka, kterou míří přímo k její hrudi se viditelně zatřese. "To si teda pište. Kdo ste sakra vy?! A co děláte v mém obchodě?!" vykřikne naštvaně.

Teprve v tu chvíli si Nathalie uvědomila, že se stále skrývá pod Harryho pláštěm. To jediné, co z ní pravděpodobně Wrigley vidí, je zpocená dlaň s podivně zářícím lektvarem.

"Uklidněte se prosím-" naléhala.

"Já jsem klidný. Jsem dokonale klidný!"

"Není to, jak se zdá," začne opatrně. "Nepřišla jsem vás okrást."

"Aha. Ty přísady na mém stole jste tedy hádám řádně zaplatila?"

"Prosím, pane, čelíme tady útoku-"

"Zavolám na vás bystrozory!"

"S tím se nenamáhejte. Už se stalo."

Wrigley zcela instinktivně střelil pohledem ke své tajné skrýši. A přesně v tu chvíli proti němu Nathalie pozvedla svou hůlku. Omračující kouzlo našlo svůj cíl a nebohý kouzelník se bezvládně svalil k zemi mezi kotlíky všech druhů i velikostí.

S tichým zaúpěním se Nathalie rozeběhla ke dveřím. Byla si jistá, že má nanejvýš dvě minuty, než se to tady začne hemžit smrtijedy. Záhy zjistila, že se spletla přesně o devadesát sedm vteřin. Jen, co se totiž objevila ve dveřích, všimla si několika blížících se postav v černých pláštích.

Tep se ji v ten okamžik mnohonásobně zrychlil. Co teď? Její možnosti byly takřka nulové. Pokud zůstane, Smrtijedi ji zcela jistě odhalí. Buď jim to dojde okamžitě - jen co Wrigleyho uvidí, nebo ho proberou a svou odpověď z něj dostanou třeba i násilím. Na druhou stranu, když uteče pryč, dozajisté tím odsoudí Harryho k smrti.

V konečném výsledku jí tedy zbývalo jediné - počkat někde poblíž a doufat, že neviditelný plášť odvede svou práci za ní.

Zpočátku se zdálo, že všechno dopadne, jak má. Smrtijedi se prohnali přímo okolo, a aniž by jí věnovali třeba jen jeden jediný pohled, pokračovali dál přímo k Lékárníkovým přísadám. Úleva, která však Nathalii vzápětí pohltila, byla poněkud předčasná, protože jen okamžik předtím, než se její nepřátelé ztratili v polorozpadlé budově, objevil se na protější straně ulice Harry.

Nathalie nezaváhala ani na okamžik. Její ruka hbitě vyklouzla ven a než vůbec Harry stačil plně pochopit, co se to kolem něj vlastně děje, stála už Nathalie po jeho boku. Bez zaváhání ho postrčila za svá záda a pak se dala znovu do boje.

"Pravá kapsa!" vykřikla.

Harry jediným pohybem vylovil z jejího kabátu drobnou skleněnou ampulku. Rychle ji odzátkoval a následně do sebe obrátil její obsah. "Jak poznám, že to…" zbytek slov zanikl v jeho hlasitém zaúpění. Žádné odpovědi už nebylo zapotřebí. Zářivě červená tekutina začala provádět své. Celé tělo měl jako v ohni. Kůže ho svěděla a pálila a na čele se mu dokonce zaleskly krůpěje potu.

"Dělejte Pottere, potřebuju vás tady," sykla.

Oběma jim bylo jasné, že takovou přesilu dlouho nevydrží. Naštěstí bolest zmizela stejně rychle, jako se prve objevila.Vnitřní žár byl pryč. A spolu s ním i neviditelná kouzelná pouta, která držela v zajetí jeho magii. Na rtech se mu vykreslil lehký úsměv. Konečně byl volný.

Hůlka mu padla do ruky jako ulitá. Její násada mu srůstala s dlaní a Harry by tak byl skoro ochotný přísahat, že cítí, jak se veškerá jeho zadržovaná síla probouzí zpátky k životu.

Scéna, která se tak před nimi otevřela, předchozí bitvu připomínala jen stěží. Smrtijedů bylo sice stále o poznání více, ale vzhledem k tomu, jak obratně si při svém útoku Harry počínal, jim to nebylo nic platné. Kouzla i kletby vylétaly z jeho hůlky s nepředstavitelnou rychlostí, až se zdálo, že ho počínaní nestojí ani ždibeček námahy.

Netrvalo tedy dlouho a jejich nepřátelé se ocitli zahnání do kouta. Poraženi i odzbrojeni. Ale přesně v tu chvíli, v okamžik, když už se oba dva pomalu chystali na oslavu svého velkého vítězství, se Příčnou ulicí rozlehlo několikeré PRÁSK.

Magická bariéra, která bránila kouzelníkům v přemisťování, byla pryč. Bystrozorové byli tady.

Nathalie si dokázala živě představit, jak se po tvářích jejich nepřátel rozlévají spokojené úsměvy.

"Hosté dorazili," pronesl jeden z nich teatrálně.

Než na to stihli Harry s Nathalii cokoliv říct, semkli se všichni Smrtijedi kolem malé tabatěrky. O vteřinu později byli pryč.

"Zatraceně!" ulevil si Harry.

"Co budeme-?"

Potter byl už však o krok napřed. Nekompromisně popadl Nathalii za ruku, a aniž by se jí zeptal, přemístil se s ní přímo do samotného srdce Příčné - ke Gringottově bance. Většinu akcí, zvlášť když nebylo přesně známo, kde se nepřítel nachází, začínali bystrozorové právě odtamtud. Byla to nejlepší strategická pozice, nikam to nebylo daleko, dokonce ani k Obrtlé a z kulatého balkónu bylo vidět široko daleko.

Dnes však nikdo z jeho kolegů výhody tohoto místa nepotřeboval. Harry s Nathalii se totiž navzdory své rychlosti ocitli přímo uprostřed bitevní vřavy. Jen zázrakem je pak Potter stihl skrýt před kletbou, které se postavili do cesty.

Ani jeden z nich nic neřekl. Nathalie mu věnovala jen jeden krátký pohled a pak se oba dva vydali vstříc svému osudu.

Několik prvních okamžiků se zdálo, že jsou síly na obou stranách poměrně vyrovnané. Smrtijedi byli sice v přesile, ale scházela jim bystrozorská disciplína. Vojáci skrytí v černých kápích se dali za důstojné bojovníky považovat jen stěží. Našly se mezi nimi sice výjimky, které svým umem ostatní vysoce převyšovaly, na zkušené a léty ostřílené pracovníky ministerstva však stačit rozhodně nemohli.

Jenomže pak se na scéně objevil někdo, kdo celou situaci okamžitě zvrátil ve svůj prospěch. Někdo, kdo nemusel mít v ruce ani hůlku či jinou zbraň, aby své nepřátele zneškodnil. Už pouze jeho přítomnost byla více než dostačující. Většina bystrozorů se totiž nezmohla vůbec na nic. Niles, Goodwin, Savage - ti všichni a spousta dalších upírali svůj vyděšený pohled k moři postav v pláštích, kde se pomalu probouzela k životu jejich největší noční můra.

Lord Voldemort se spokojeně usmál. Sice dnes nezískal to, proč původně přišel, ale události dnešního večera mu rozhodně poskytly mnohem lepší antré na scénu kouzelnické společnosti, než v jaké původně doufal. "Zabij!" přikázal a jeho lidé okamžitě, bez jakéhokoliv náznaku zaváhání pozvedlo své hůlky.

Na padesát zelených paprsků tak prořízlo temnou ulici a všichni bystrozoři se okamžitě sklonili před blížící se kletbou.

"Tak je to správně," pronesl Voldemort svým ledovým hlasem.

Jeho mrazivý smích pak zněl všem přítomným v uších ještě dlouhé poté, co vydal rozkaz k odchodu. Přerušil dokonce i všechna ta přemístění, pod kterými se zatřásla zem. A vydržel až do chvíle, než se mezi bystrozory ozval nářek prvních raněných.

Harry na nic nečekal a okamžitě se jim vydal na pomoc. Rychle se začal přehrabovat svou taškou, aby z nich vylovil alespoň ty nejzákladnější posilňující lektvary.

"Wilkinsone?" vydechl překvapeně, když spatřil na zemi jednoho ze svých nejbližších přátel. Ten se vysíleně nadechl k odpovědi, ale namísto slov z něj vyšly jen jakési zvláštní chrčivé zvuky.

"Ha-Harry-"

A v tu chvíli Potter pochopil. Jeho bývalý parťák měl viditelně probodnuté plíce. "Kdo?" vydechl naštvaně, když opatrně vzal jeho hlavu do dlaní. Věděl, že snahou o záchranu by akorát ztrácel čas. Na světě neexistovalo nic - žádné kouzlo ani lektvar - které by takové zranění vyléčilo. "Kdo, Merty? Kdo to udělal?"

"Slib-sli-"

Harry ho chytil za ruku, "Cokoliv."

"Dej-dej těm parha…-"

"Dám," slíbil Harry, i když věděl, že jeho kamarád, už ho neslyší. Opatrně položil jeho hlavu zpátky na zem. Jeho ruka pak samovolně klesla k jeho očím a on se na malou chvíli nechal unést představou, že jeho kamarád jen spí. Krev, která však v bílém sněhu zářila stejně jasně jako měsíc nad jeho hlavou, svědčila o něčem úplně jiném.

Silou vůle se donutil vstát a rozhlédnout se okolo sebe, aby zjistil, jak zlé jsou jejich ztráty.

"Pottere!" ozvalo se za ním. "Díky, Merlinovi! Jste v pořádku!"

Harry se chabě pousmál. Někde v hloubi duše ho těšilo, že Nathalii vidí živou a zdravou, ale bolest ze ztráty byla až příliš veliká na to, aby to dokázal dát jakýmkoliv způsobem najevo. "Ne všichni měli to štěstí."

Sklouzla pohledem k muži u Harryho nohou, "Znal jste ho dobře?"

"Začínali jsme spolu," přikývl. "Nebýt jeho, možná bych nikdy neprošel výcvikem…"

Po zádech ji přejel mráz, "Chcete mi říct, že tohle je Merton Wilkinson?"

"Vy ho znáte?" podivil se Potter.

Unaveně přivřela oči. "Ano. Tedy - znala jsem ho. Harry, tenhle rozvor už jsme spolu jednou vedli."

"Co tím chcete říct?"

"Wilkinson byl i v minulém životě jedním z vašich nejlepších přátel. Ale," na chvíli zaváhala, "to není všechno. Byl to taky zrádce. Pracoval pro Voldemorta. Smrtijedi mu unesli ženu a-"

"Ne," zavrtěl hlavou, z jeho hlasu čišela panika. "Merton ne."

"Mrzí mě to, Harry."

"Pletete se! Určitě jste si ho s někým popletla. Vždyť Merty ani není ženatý."

"Samozřejmě, že ne. Polyandrie se v Anglii, pokud vím, netoleruje."

Její vtip však vyzněl na prázdno. "K věci," sykl.

"I kdybych se mýlila - a my oba víme, že to tak není - nemůžete to riskovat. Hádám, že si dovedete představit-"

"Co po mně vlastně chcete?!" vykřikl naštvaně. "Mám ho poslat do Azkabanu za zločiny, které spáchal v minulém životě, nebo co?"

Než na to stihla Nathalie cokoliv říct, objevil se vedle nich jiný z Harryho kolegů. "Promiňte, že ruším. Já jen - Proudfoot. Nezvládl to."

Přes Nathaliinu tvář se mihnul stín, "Nějaké další ztráty?"

Mladý bystrozor se tázavě zadíval na Pottera. Teprve když jeho nadřízený lehce kývnul hlavou na znamení, že jí může věřit, zavrtěl hlavou."Jen on, madame."

"A Merton Wilkinson," řekl Harry.

"Merty?" zeptal se překvapeně.

Potter sklouzl pohledem ke svým nohám, "Někdo z těch mizerů mu probodl plíce."

"Bylo to naplánované," řekla najednou Nathalie, když si frustrovaně vjela zkřehlými prsty do vlasů. "Nedokážu si představit, jaké štěstí by museli mít, aby se trefili do-"

Dříve, než to stihla doříct, ozval se z dálky další hlas "Tady!" vykřikl někdo. "O můj bože…"

Potter na nic dalšího nečekal a stejně jako spousta dalších se rychle rozeběhl za svým kolegou. Nikdo z přítomných už pak neřekl ani slovo. Všichni bystrozoři, jeden vedle druhého, s kamennou tváří zírali na mrtvolu před sebou a v duchu přemýšleli, co se bude dít dál nejen s nimi, ale s celým kouzelnickým světem.

Když se dav konečně trochu rozestoupil, vměstnala se do první řady i poranění Nathalie. Strach, který se jí okamžitě vkradl do tváře byl pro Harryho dostačující odpovědí na jeho nevyřčenou otázku. Přesto k ní na krátký okamžik vzhlédl,

"Mrzí mě to," řekla pouze.

Rysy v jeho obličeji jako by ještě více ztuhly. "Svažte ho," pokynul svým kolegům.

"Ale, to přece… Vždyť…" zaprotestoval Niles. Jediný přísný pohled ze strany jeho šéfa však stačil na to, aby svůj názor okamžitě změnil. "Rozkaz."

"Zamkněte je ve vazbě," pokračoval Potter nesmlouvavě. "Všechny tři. A nikdo, opakuji nikdo, se k nim bez mého svolení nepřiblíží."

"Myslíš k jejich mrtvolám," opravil ho Goodwin. "Snad si nemyslíš, že…"

Harry neodpověděl. Jeho tři mrtví kolegové, kteří se právě probrali k životu, to udělali za něj.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama