TWWLB │ Kapitola čtyřiatřicátá 1/2

18. června 2017 v 11:22 | Rainy |  The World We Left Behind
Ne. Nezemřely jsme. Ani jedna z nás. Nějakým způsobem žijeme. Bojujeme - znáte nás. Já jsem právě uprostřed psací krize, balím se na cestu do Anglie a tak nějak mě zmáhá nostalgie. Ale já tady dneska nejsem proto, abych psala nějaké smutné romány.

Třicátá čtvrtá kapitola spatřila světlo světa už dávno. Bohužel jen na wattpadu. Blog šel tak nějak stranou. Neměla jsem chuť, sílu ani nic. A nebudu vám slibovat, že to všechno v sobě zase najdu. Bylo by to hloupé a pošetilé. Ale budu se snažit.

To je všechno, co vám můžu dát.

Další kapitola snad brzy.

Věnováno Terce. Terce, která čekala a dokonce se i dočkala! :)


Ahoj, temnoto, můj starý příteli
Přišel jsem si s tebou opět promluvit
Protože se ta vize tiše plíží
Nechala tu svá semena, zatímco jsem spal
A ta vize, která byla zaseta v mé hlavě
Stále zůstává
Za zvuku ticha

(Simon and Garfunkel - The Sounf Of Silence; karaoketexty)


.:: 25. února 2007; Londýn, Velká Británie ::.

"Tak ještě jednou, slečno Briandová," rozezněl se malou ponurou místností mohutný hlas Goodwina Meadowese. Pak lehce kývl na brk, který volně spočíval na psacím stole. Okamžitě se probudil k životu. "Co jste na Příčné, v tak pozdní čas, dělala?"

Nathalie si pohrdavě odfrkla. Hodiny na protější stěně ukazovaly bez mála půl druhé ráno, což znamenalo, že tady tvrdne už celou věčnost. Snažila se být maximálně trpělivá. Věděla totiž, že ji nepustí pryč dříve, než budou s její výpovědí spokojeni. Na druhou stranu, vyprávět to všechno potřetí, bylo nad její síly.

"Možná jste už unavený, Meadowesi," řekla nakonec. "Možná byste tady za mnou měl poslat někoho, kdo je schopný fungovat i po šesté hodině večer a nepovažuje tak tento čas za pozdní."

Goodwin se však její prostořekostí nenechal vyvézt z míry. Moc dobře věděl, že tohle je jen zoufalý výkřik do tmy, že ta ženská, která se tak moc snaží vypadat neprůstřelně, ve skutečnosti nechce nic víc než odsud konečně vypadnout.

Takovou radost jí ale neudělá. Ne, když mu chybí tak málo, aby ji položil na lopatky. Cítil to v kostech.

"Už jsem vám několikrát řekl, madame, že pro vás, jsem vrchní vyšetřovatel Meadowes."

Lhostejně pokrčila rameny. "A já už vám zase řekla všechno, co vím. Jsme si kvit. Takže, pokud si dobře vzpomínám, z ničeho jste mne neobvinili, takže nemáte nejmenší právo mě tady držet."

"Zatím," odpověděl s ledovým klidem Goodwin. "Ale věřte mi, to přijde. Nemám zdání, jakou hru to tady s námi hrajete, ale vím, že na těch vašich historkách je asi tolik pravdy, co se jich vejde do povídaček pro děti. Jednou vás dostanu, slečno Briandová. Na to vemte jed."

Energeticky se zvedla ze židle a vydala se k němu. K překlenutí té vzdálenosti ji stačilo pár kroků. Když se pak objevila přímo před ním, sladce se usmála, "Těším se na ten den, pane vrchní vyšetřovateli. Opravdu. A víte proč? Protože to bude znamenat, že je všem těm sračkám konec. Protože to bude znamenat, že Voldemort i všichni jeho poskoci jsou definitivně pryč."

"Moc si nefanděte, ženská. Možná jste oblbla Pottera, ale na mě jste krátká. Vidím vám až do žaludku."

"Nepovídejte," vydechla překvapeně. "Kdyby ano, dávno byste mě nechal jít."

"Ale já bych vás pustil rád, věřte mi. Nebo si slad myslíte, že mi to dělá radost? Trčet tady s vámi v době svého osobního volna?"

"A co si mám myslet jiného? Už jsem vám řekla, jak to bylo. Dvakrát. Ale vám je to pořád málo-"

"Možná bych byl shovívavější, kdyby v tom vašem příběhu nebylo tolik děr," připustil. "Kdyby to alespoň částečně dávalo smysl."

Nathalie se svezla zpátky na svou židli.

"Proč vám jdou ti smrtijedi po krku? Čím jste si zasloužila jejich pozornost? Co ve Francii dělal Potter? Proč vás napadli? Jak ste se odtamtud dostali do Bradavic? Jak se Voldemort dohmátl, kde dneska budete? Kam zmizel Olivander?"

Stáhla rty do úzké nesouhlasné linky. Na žádnou z těchto otázek mu odpovědět nemohla.

"Víte, já mám času dost," řekl nakonec Meadowes.

"Po čtyřiadvaceti hodinách mě musíte pustit. Znám předpisy."

"Hoho," zasmál se. "Když na to přijde, zákony se dají obejít. Zvlášť pokud se to všechno točí okolo vraždy vedoucího bystrozorů."

V jednu chvíli už Nathalie málem viděla stůl mezi nimi, jak řítí se vzduchem. Viděla své ruce, které se energeticky zapřely do dřevěné desky s takovou silou, že se celý kus nábytku skácel na toho proklatého bystrozora. A stejně tak viděla svůj pohrdavý úsměv na rtech - pokud tady má trčet, ať k tomu má aspoň pádný důvod.

Zhluboka se nadechla a pak ještě jednou. Ale ani takto posilněná se nedokázala přinutit k činům. Prostě tam jen tak seděla s pohledem sklopeným k zemi. Věděla, že ta chvíle jednou přijde, že jednou se veřejnost dozví, co udělala. Pesto by dala cokoliv za to, aby to nemusela vyprávět zrovna Meadoweovi.

"Já nejsem váš nepřítel," hlesla unaveně. "A vy to víte. Snažně vás proto prosím, nechte mě jít."

V očích mu vzplály malé jiskřičky. Co záleželo na tom, že měla pravdu? Konečně se někam dostává, konečně tu proklatou ženskou zlomil. "Ne."

Přišel čas panikařit a Nathalie to moc dobře věděla. Existovala jen jedna jediná cesta ven - taková, která ji odsud zaručovala jednosměrnou jízdenku přímo do Azkabanu.

"Takže. Co jste dělala na té Příčné?"

Sklonila tvář do dlaní. Tohle musí být jen zlý sen.

"Potřebovala jsem si koupit hůlku," hlesla.

"Proč?"

"O tu předchozí jsem přišla při útoku na svůj dům."

"Útoku, který jste nenahlásila…"

V ten moment zarachotil klíč v zámku a do místnosti kdosi vstoupil. Nathalie neměla sílu na to, aby vzhlédla. Prostě jen dál mžourala do svých špinavých rukou a přemítala nad tím, čím si tohle všechno zasloužila.

"Tohle by myslím stačilo, Goodwine," řekl ten někdo. "Jejich výpovědi se shodují. Není důvod ji tady takhle dále trápit."

Teprve tehdy Nathalie zvedla pohled svých unavených očí. Přímo naproti ní postávala Hugh Savage a v ruce svíral jakousi papírovou složku. Povzbudivě se na ni usmál, "Kdybychom ještě něco potřebovali, ozveme se vám. Prozatím vás žádáme, abyste neopouštěla zemi."

Lehce přikývla. "Takže… takže, můžu jít?"

Hugh se na ni usmál, "Venku na vás čeká pan Potter. Slíbil, že se o vás postará."

Zdálo se však, že Goodwin Meadowes vidí všechno úplně jinak. Naštvaně praštil pěstí do stolu, "To se ještě uvidí." A s těmito slovy se vydal na chodbu. "Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč se do toho sereš?" obořil se do Harryho, jakmile ho spatřil stát na u protější zdi.

"Protože jsem s ní byl celý večer a vím, že neudělala nic špatného. Nemáme nejmenší důvod ji tady dále držet."

"Nasypala ti něco do čaje, Pottere?!" rozkřikl se. "I slepý by viděl, že to není nic víc, než prolhaná mrcha!"

"Ta mrcha mi dneska zachránila život. Takže," sykl, "si laskavě dávej pozor na jazyk, Goodwine. Možná totiž zapomínáš, s kým mluvíš. Quisenberry je mrtvý, což znamená, že až do zasedání rady tomu tady velím já."

Tím mezi nimi veškerá konverzace hasla. Meadowes se naštvaně otočil na patě a důležitě odkráčel temnou chodbou pryč, aby dal všem přihlížejícím patřičně najevo, co si o celé té situaci myslí.

Savage mezitím chlácholivě poplácal Nathalii po ramenu. "Nic si z toho nedělejte. My ostatní si vaší pomoci nesmírně vážíme, slečno. On už je zkrátka takový. Vzteklý pes, který když se do něčeho zakousne…" Zavrtěl hlavou, "Kdysi takový nebyl."

"Nedělejte si s tím starosti. Chápu to," řekla, mezitím, co z přilehlého věšáku sbírala své věci. "Dělá jen svou práci." A dělá ji zatraceně dobře, dodala v duchu.

"Jste v pořádku?" zeptal se Harry, když ji pak uviděl na prahu. "Vypadáte … vyčerpaně."

"Díky, Pottere," usmála se, "taky vám to sluší."

Hugh se pobaveně ušklíbl, "Oba vypadáte, s prominutím, strašně. Jo, a abych nezapomněl, chtěl jsem vás varovat. Dole se to hemží novináři."

"Už?" vydechl překvapeně Harry.

"Bohužel," přisvědčil Savage. "Z Příčné jim museli dát echo. A nerad to říkám, Harry, ale někdo by s nimi měl promluvit. Říct, co se tam venku doopravdy stalo, uvézt věci na pravou míru dřív, než se nám to vymkne z rukou."

"A tím někým míníš mě," vytušil Potter.

"Sám si to řekl. Šéf je mrtvý. Až do odvolání přebíráš veškeré jeho povinnosti. Styk s veřejností v případě ohrožení je bohužel jednou z nich."

Když později Harry s Nathalii osaměli, nedokázali zbavit pocitu, jako by kdosi z malého výtahu odsál veškerý vzduch. Ani jeden z nich neměl ostatně potřebu si na nic hrát - raději by se vrátili zpátky na Příčnou, než čelili rozbouřeným davům.

"Nemám nejmenší tušení, co bych těm lidem měl říct," přiznal po chvíli ticha.

S úsměvem se naklonila k ovládacímu panelu a bez jakéhokoliv náznaku zaváhání zmáčkla malé červené tlačítko. Výtah se s hlasitým zaduněním na místě zastavil.

"Poděkovat mi můžete jindy," řekla, když spatřila nechápavý výraz v Harryho tváři.

Potter zavrtěl hlavou. Rezignovaně se natáhl za Nathaliina záda a stroj se tak dal znovu za pohybu. "Čím dříve to budu mít z krku, tím líp."

Po zbytek cesty naplňovalo malou kabinku hrobové ticho. Nathalie se upřímně zastyděla za své předchozí chování a po opravdu dlouhé době si připadala jako zbabělec. Kdyby záleželo na ní, našla by si odsud jinou cestu - novináři i všichni ti lidé, kteří tak napjatě čekali na nejnovější informace, jí byli upřímně ukradení.

Oproti tomu Harry si v hlavě srovnával události dnešního večera a v duchu přemítal nad tím, co všechno by si měl nechat pro sebe. Prohlásit před veřejnosti, že hrozba, které čelí nyní, je ze všech těch, kterým se museli postavit v minulosti, nejhorší, by bylo holé šílenství.

Výtah byl však neúprosný a dříve, než se nadáli, rozlehl se z malého reproduktoru důvěrně známý mechanický hlas: "Atrium." Jen o okamžik později se jeho dveře s hlasitým šramocením rozevřely.

"U Merlina," vydechla Nathalie. "Tak tihle váš sežerou za živa."

Harry předstíral, že ji neslyšel. Samotnému se mu z toho pohledu na davy lidí na druhé straně rozlehlé haly zvedal žaludek. "První krb nalevo jsem dočasně nechal napojit na Minervinu ředitelnu."

"Ale-"

"A ještě jedna věc. Kdybyste náhodou změnila názor a chtěla pomoct, napište mi."

"Harry, já-"

"Běžte, Nathalie. Já se domů jen tak nedostanu."

Smířlivě stiskla jeho paži, "Držte se."

Jakmile se Potter objevil na scéně, ztratil se celý sál v záři blesků fotoaparátů. Uzávěrky cvakaly jako o život a všudypřítomné bleskobrky se mohly zbláznit, třebaže Harry zatím nepronesl jediné slovo.

"Pane Pottere, pane Pottere!"

Blesk!

"Je to pravda?"

Blesk! Blesk!

"Skutečně je ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, zpátky?

Blesk!

"Jak je na tom vedoucí Quisenberry?"

Blesk! Blesk! Blesk!

"Bolí vás vaše jizva?" …

Novináři řvali jeden přes druhého. Dožadovali se svých odpovědí ale dříve, než se vůbec Harry stačil nadechnout ke slovu, vypálili jeho směrem na deset dalších otázek. Chovali se jako zvířata. Nikomu z nich doopravdy nezáleželo na to, co jim teď řekne - hlavně, ať je to nějaká senzace. Zpráva, která se bude dobře prodávat a přinese jim tak pár galeonů navíc.

"Včera večer," začal ledově klidným hlasem a veškerý ruch okolo tak rázem utichl, "jsem se stal svědkem události, o které se mnohým z nás nesnilo ani v těch nejhorších snech. To, čeho jsme se již řadu dní obávali se stalo skutečnosti. Lord Voldemort," po vyslovení toho jména se na krátký okamžik odmlčel, "se vrátil."

Blesk! Blesk!

"Pane Pottere-"

Harry je však mávnutím ruky rázně umlčel. "Merton Wilkinson. Adelphus Proudfoot. Norvel Quisenberry. A jeden prozatím bezejmenný mudlovský strážník. Tito čtyři lidé zaplatili dnes za svou odvahu tu nejvyšší cenu. Prozatím vám toho o jejich smrti více říci nemohu…"

Jeho hlas zanikl ve změti hlasitých dotazů a výkřiků.Po několika marných pokusech, kdy se snažil dav znovu uklidnit, se rozhodl vzít do ruky hůlku. Oparně si její špičku přiložil ke krku a teprve pak pokračoval, "Hrozba, kterou Voldemort se svými lidmi představuje, je mnohem větší než ta, které jsme byli nuceni čelit v minulosti. Proto vás vyzývám, abyste maximálně dbali na své bezpečí.

Jsem si jistý, že my všichni, jak tady stojíme, jsme strůjci svého osudu a že zkoušky, kterým čelíme, nejsou o nic větší, než můžeme snést. Dokud věříme tomu, co děláme, dokud máme vůli prát se s tím, co nám život přichystal - vítězství je naše."

Nathalie, která ho z dálky pozorovala, se posměšně ušklíbla. Z Pottera se vyklubal mnohem lepší řečník i politik, než si myslela. Sice toho moc neřekl, ale jeho schopnost vyhnout se skutečně důležitým otázkám byla takřka obdivuhodná.

Ne, že by mu jeho lži nějak zazlívala - bylo ji upřímně jedno, jaké bláboly lidem napovídá. Ona sama znala pravdu, věděla před čím stojí, a to ji stačilo.

"Na svou čest vám tady nyní přísahám: Já i mí lidé uděláme vše co je v našich silách proto, abychom Voldemorta zastavili. Porazili jsme ho před osmi lety, porazíme ho i nyní. Pošleme ho zpátky na onen svět, kam právem patří - k tomu mi dopomáhej Bůh."

Bouře vypukla na novo. Novináři se jako o překot hnali k Harrymu, aby se ho zeptali, co přesně plánuje udělat na ochranu britského lidu, ale on je bezostyšně ignoroval. Hrdě kráčel dál, směrem k výtahům a teprve poté, co se ztratil v jedné z kabin, ponořilo se atrium znovu do ticha. Jen tu a tam někteří redaktoři mezi sebou hodnotili Potterův proslov, jiní už energeticky diktovali brkům první věty svých článků.

Čarodějky, která se ztratila v záři zelených plamenů, si nikdo z nich nevšiml.

------------------------

U Potteorvých doma se té noci dveře nezastavily.

Bylo bez mála za deset minut tři, když Ginny, stejně jako její dva syny, vytrhlo ze spánku řinčení domovního zvonku. Zprvu mu nevěnovala nejmenší pozornost. Prostě se jen převrátila na druhý bok, přetáhla přes hlavu peřinu a pokračovala přesně tam, kde před malou chvíli skončila.

Její dva kluci s ní však měli jiné plány. Jejich křik a pláč se rozlehl domem s takovou silou, že v sobě na krátký okamžik skryl i to protivné kovové drkotání.

"Někoho nejspíš omrzel život," pronesla Ginny mezitím, co si přes ramena přetahovala lehký saténový župan. Pak z nočního stolku popadla svou hůlku a teprve takhle připravená se vydala dolů do haly, aby zjistila, koho to k nim čerti nesou.

První stín pochybností na ni padl jen, co překročila práh ložnice. Teprve tam jako by si uvědomila, že lidé většinou nechodí po návštěvách časně zrána jen tak. Něco se muselo stát, něco zlého. Přesto však zůstávala v hloubi duše klidná. Kdyby šlo o Harryho, pravděpodobně by ji kontaktovali jinak. A u Merlina, jeho kolegové by rozhodně tak neodbytně nezvonili.

Překvapení, které se jí usídlilo ve tváři poté, co konečně vzala za kliku, se snad ani nedalo popsat slovy. Nechápavě zírala na své noční hosty.

"Ronalde!" sykla Hermiona a její muž konečně povolil stisk svého prstu na domovním zvonku. Jejich okolí se tak v mžiku zmocnilo nepříjemné ticho.

"Zbláznili jste se?" zeptala se konečně Ginny s pohledem upřeným k jejich oblečení. Jak její bratr, tak i jeho žena nebyli o nic víc oblečení než ona sama. Jediný, kdo se zdál být řádně připravený na mráz, byla Rose. Malá holčička spočívala na Hermionině pravé ruce a v puse žužlala bambulku od rukavic.

"Kde je?" vyhrkl Ron, mezitím, co se protáhl okolo stále zmatené Ginny dovnitř do domu. "Kde máš Harryho?"

"V práci," odpověděla. Tentokrát už si však neurčitý výraz ponechat nedokázala, "Co se děje?"

Hermiona ji beze slova podala jakýsi list papíru - expresní oběžník Denního věštce. Jen co spatřila titulek článku, zatmělo se jí náhle před očima.

"Ginny!" vyhrkl Ron a rychle k ní přispěchal, aby ji podepřel a dostal dovnitř. "Jsi v pořádku?" zeptal se, když jí pak pomáhal posadit se na pohovku.

"A je to vůbec možné?" zeptala se chvějícím se hlasem. Oba dva její přátele na ni se smutkem pohlédli, věděli, že na takovou otázku odpověď ve skutečnosti nečeká.

"Kdy se Harry vrátí?"

"Nemám nejmenší tušení. Tráví teď víc času na ministerstvu než doma. Naposledy jsem ho viděla včera ráno." Pak znovu sklonila pohled k článku před sebou. Z ne příliš kvalitní fotografie tam na ní zírala tvář jejího muže, zraněná a zjizvená. "Musím za ním," vyhrkla. "Hned."

Manželé Weasleyovi nadšení pro její plán rozhodně nesdíleli. "Pomátla ses?" vypálil Ron. "Venku to není bezpečný. Pokud je to pravda-"

"Potřebuju vědět, že je v pořádku."

"Je v pořádku, Ginny," chlácholila jí Hermiona. "Ta fotka není stará ani půl hodiny. Brzo bude doma, uvidíš."

"To nic neznamená-"

A pak se domem znovu rozlehlo zvonění zvonku - úplně stejně pronikavé jako před chvíli.

"Já tam jdu," prohlásil Ron, když spatřil, jak se jho sestra zvedá na nohy.

Ginny s ho ale vůbec nevšímala. Hlavu teď měla plnou Harryho - Co když je to on? Co když prostě ztratil klíče?

Jenomže to nebyl on. Na prahu tentokrát čekal George. "U Merlina!" vydechl, jakmile spatřil Ginny. Rychle si ji stáhl do svého náručí, "Měl jsem takový strach! Kde je Harry?"

"Nevím," přiznala Ginny a oba její bratři poznali, že nemá daleko k slzám. "Od včerejšího rána jsem o něm neslyšela."

"Hej," usmál se na ni, "on bude v pohodě. Vždycky je v pohodě. Jeho jen tak něco nedostane."

"Já vím," vzlykla. "To-to jen ty hormony."

Georgeji objal okolo ramen, "Co kdybychom si všichni dali šálek čaje?"

"A lahev ohnivé whisky k tomu…" utrousil Ron.

Jako další se u Potterových dveří objevili Arthur s Molly.

Jen chvíli po nich dorazil Percy s Billem a necelých pět minut po nich se do Godrikova Dolu vydal i Neville s Hannah, kteří do jinak tichého obýváku konečně vnesli trochu energie. Mladá paní Longbotttomová toho sice nevěděla příliš, ale i informace, kterými disponovala, na několik minut vnesly mezi přítomné alespoň trochu klidu.

"Fakt by mě zajímalo, co ta ženská byla zač. Ještě nikdy předtím jsem jim neviděla. Ale povím vám, běhal mi z ní mráz po zádech…"

Pohledy všech lidí se okamžitě stočily směrem k Ginny. Ta však, k jejich zklamání, jen neurčitě pokrčila rameny. Upřímně, neměla nejmenší tušení, co Harry dělal nebo s kým se stýkal. Nezáleželo jí na tom. Ke svému muži měla plnou důvěru, pokud jí něco chtěl říct, řekl jí to, pokud ne - bylo to jeho rozhodnutí a ona ho musela respektovat.

Pravdou však bylo, že mladá paní Potterová tohle ticho, které se mezi ně stále častěji a častěji vkrádalo, z duše nenáviděla. Hnusilo se jí, jak se s Harrym míjí, jak okolo sebe krouží, neschopni si promluvit o problémech, které se před nimi bez ustání hromadily.

Většinou se, nehledě na to jak moc jí to trápilo, snažila tyhle pocity ignorovat. Ani ona, ani Harry nebyli ostatně příznivci hlasitých ukřičených domácností - od toho tady byli jiní.A přesto by Ginny dala ten večer cokoliv za to, aby se více podobala svému bratrovi. Protože kdyby přestala být k Harryho práci tak lhostejná, dost možná by měla alespoň nějaké tušení, co se tam venku děje.

A přesně v tu chvíli, když se jí zdálo, že to napětí už nevydrží ani o vteřinu déle a že ji její máma rozdrtí ruku, dolehlo k ní zacinkání klíčů. Se zatajeným dechem se rozeběhla ke vchodovým dveřím. Jediným rychlým gestem je rozrazila a dříve, než jí vůbec stačil Harry cokoliv říct, ho pevně objala kolem krku.

"Měla jsem o tebe takový strach!" vyhrkla.

"Jsem tady," řekl a láskyplně ponořil nos do jejich vlasů. Už si ani nevzpomínal, kdy naposledy k sobě měli takhle blízko. Na několik prchavých okamžiků si tedy plnými doušky užíval její přítomnosti, jako by na celém širém světě kromě nich dvou nikdo ani nic jiného neexistovalo.

"Nechcete aspoň zavřít dveře, vy dva?" utrousil Ron. "Táhne ta - AU!" vykřikl. "Za co?"

Harry překvapeně vzhlédl. Bylo mu jasné, že zpráva o Voldemortově návratu obletí svět rychlostí blesku, ale obývák přecpaný k prasknutí jejich nejbližšími známými, skutečně nečekal. Rozhodně ne teď. Možná ráno nebo večer.

Než stihl říct cokoliv dalšího, objevil se vedle něj George s pořádným panákem ohnivé whisky. "Hádám, že to budeš potřebovat."

Potter do sebe nabízený pohárek vyklopil na ex. A pak ještě další dva, i když moc dobře věděl, že by mohl vypít všechen alkohol světa, a přesto by to nestačilo. Na to byl příliš čilý, příliš živý. Odvahu - nic jiného si od té whisky nesliboval. Vše, po čem toužil, byla síla říct jim pravdu.

Protože teprve tam, na prahu svého obývacího pokoje, když viděl, jak se k němu upírají všechny ty oči, mu to došlo.

Teprve tam si uvědomil, kolik věcí se během několika posledních hodin stihlo nenávratně zvrtnout.

Teprve tam si přiznal, že stojí tváří v tvář jedné z nejděsivějších kouzelnických válek v dějinách světa.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama