TWWLB │ Kapitola čtyřiatřicátá 2/2

Neděle v 11:24 | Rainy |  The World We Left Behind


Neméně pochmurná atmosféra vládla té noci i Bradavické ředitelně.

Nathalie s Minervou seděly naproti sobě u malého stolu a v naprosté tichosti pozorovaly dohořívající oheň. Jediným dalším společníkem jim byla stará lahev ohnivé whisky, kterou ředitelka několik let nazpátek dostala od Horácia k Vánocům. Až do dnešního brzkého rána neměla nejmenší potřebu ji otevřít. Starostí bylo stále víc než dost - se studenty, s papírováním, s kentaury - ale nikdy se je nesnažila řešit pomocí alkoholu.

Její chladný smysl pro logiku a racionální uvažování však šel toho večera stranou. Jakmile jí Nathalie popsala, co se stalo a čeho se s Harrym stali svědky, bez zaváhání zalovila v nejspodnějším šuplíku. Teď, o bezmála hodinu později byla téměř z poloviny prázdná, a i když jejich starosti nebyly o nic menší, najednou se jim oběma zdály tak nějak snesitelnější.

"Nechci ty hrůzy zažit znovu," prolomila ticho mezi nimi Minerva. "I dvakrát je víc než dost."

Na Nathaliiných rtech se usídlil smutný úsměv, "Můžu vás ujistit to, čemu jste čelili v minulosti, bylo ničím oproti té bouři, která se na nás žene teď. Znala jsem je oba, Minervo. A při vší úctě k tomu, co jste vytrpěli, co jste udělali - nemáte tušení, čeho všeho je Voldemort schopen.

Pán zla, tak jak ho znám já - je rozený vojevůdce. Stratég a logik. Předvídal každý náš krok s geniální přesností. Věděl o všem, co se kde šustlo. A než jsme stihli zareagovat," luskla prsty, "bylo po nás. Navíc, kouzelníci i čarodějky z celého světa ho měli za spasitele. Milovali ho."

"Díky," usmála se Minerva sarkasticky. "Hned se cítím o poznání lépe."

Lhostejně pokrčila rameny, "Jsem k vám jen upřímná - nic víc."

"Měla bych promluvit k dětem," obrátila Minerva list. "Ubezpečit je o tom, že tady na hradě jim žádné nebezpečí nehrozí. A taky bych měla znovu zřídit soubojnický klub," povzdechla si. "Merlin je mi svědkem, že až se mi dostane pod hůlku ten idiot, který mě kdysi donutil ho zrušit…"

"Možná byste se na to měla vyspat," nadhodila Nathalie. "Říká se, že ráno je moudřejší večera. Já tomu moc nevěřím, ale … Voldemort tady pravděpodobně bude i zítra."

Minerva se ušklíbla, kéž by tomu tak nebylo. Kéž by to byl jen sen. "Chcete něco na spaní? Poppy mě bezesným spánkem zásobuje neustále."

"Díky," hlesla, když před ní Bradavická ředitelka postavila důvěrně známý lektvar. "A omlouvám se," hlesla ještě, "nechtěla jsem…"

"Nic se neděje, Nathalie," ujistila ji Minerva. "Můžeme se domluvit, že to svedeme na tu whisky. Merlin ví, že jsme ji nevypily málo…"

Nathalie na to chtěla něco říct. Poděkovat jí nebo se alespoň usmát. Ale nakonec nedokázala vůbec nic - prostě k ní dál upírala pohled svých smutných očí a přemítala nad tím, že i po všech těch letech nemůže jinak než tu ženu obdivovat.

Rozhodně zatřásla hlavou. Minerva měla pravdu - toho alkoholu očividně bylo víc než dost i na ni.

"Bude vám vadit, když ještě zůstanu?"

Bradavická ředitelka zavrtěla hlavou a následně se poměrně vyrovnaným krokem vydala do svých soukromých komnat. Jen co za ní zaklaply dveře, svezla se Nathalie samovolně ve svém křesle o kousek níž. Až teď, když poté neuvěřitelně dlouhé době konečně osaměla, si uvědomila, jak moc je vlastně unavená.

Praskající oheň, stíny tančící na stěnách, oheň v hrdle. Všechny tyto požitky najednou vnímala v úplně novém světle. Jejich intenzita rostla s každým dalším úderem jejího srdce a ona se nedokázala zbavit pocitu, že jen otázkou času, než se všechno okolo ní zhroutí jako domeček z karet.

A i když Nathalie strávila většinu svého života na útěku, nyní se jí zdálo, jako by byla tím nejhorším běžcem pod sluncem. Protože nehledě na to, jak okázale prchala před svými nepřáteli napříč paralelními vesmíry, toho největšího z nich nedokázala setřást ani na jednu jedinou prchavou chvíli - své svědomí.

Tichý vrtkavý hlásek ji doprovázel takřka na každém kroku. Lál o všech životních chybách, které udělala, které se k ní nyní s odstupem několika let vracely, a v duchu se nemohla zbavit myšlenky, že karma je ještě mnohem větší mrcha, než se domnívala.

S pocitem nekonečně prázdnoty vzhlédla k portrétům nad sebou. Tvář, kterou hledala, spatřila téměř okamžitě. Navzdory alkoholu v sobě však najednou nepocítila žádnou zášť ani hněv. Jen strach.

"Občas," připustila po několika dlouhých vteřinách ticha, "mám pocit, jako byste to všechno věděl."

Albus se smutně pousmál. "Občas mám pocit, že jsem to vědět měl," opáčil. "Nebo alespoň tušit."

"Co si o tom vlastně myslíte vy?" řekla unaveně mezitím, co si dolévala dalšího panáka ohnivé whisky. "Věříte, že kouzelnický svět má ještě naději na spásu?"

"To mi řekněte vy," pobídl ji. "já jsem koneckonců jen starý mrtvý pokrytecký blázen, který vám nemá co kázat o životě."

Nathalie se nad vzpomínkou, kterou v ní Brumbál vyvolal, lehce pousmála. Na krátkou chvíli mezi nimi zavládlo křehké příměří. Pak se však veškerá radost z její tváře vytratila, "Ta dívka je pryč, řediteli, a my oba to moc dobře víme."

"Kdyby vás můj názor přece jen zajímal - mýlíte se. I když si to odmítáte připustit, hluboko uvnitř vás stále dřímá voják. Fakt, že tady teď sedíte a mluvíte se mnou, je toho jasným důkazem."

Zavrtěla hlavou. Měla po krk těch rádoby motivačních žvástů, těch slov i gest, kterými ji lidé několik posledních dní bez ustání zahrnovali. "Pokud by záleželo jen na mě-"

"Vždycky záleží na vás, Noelie. Vždycky. Ale vy sama jste se ze své vlastní vůle rozhodla, že štěstí jiných postavíte před to své. Je to jen láska a nic jiného, co nás ukazuje takové, jací doopravdy jsme."

"Jediný člověk, na kterém mi záleží víc než mě samotné, je má dcera," opáčila ostře. "Nemalujte si mě v lepším světle, Brumbále."

"Tak proto jste se dneska vrátila za Harrym na Příčnou?" usmál se vlídně.

Nathalie se zamračila. Prudce se zvedla ze židle a naštvaně se zadívala Brumbálovi do očí, aby mu dala jasně najevo, co si o jeho názoru myslí. "Nemáte nejmenší tušení, jaké to je! Jaké to je, když všude okolo vás vidíte chyby, které jste svou nerozvážností napáchal. Ach u Merlina! Bylo nás na to rozhodnutí před léty tolik! Ale když se teď rozhlédnu okolo, nikdo z těch lidí tady teď není. To já, jen a jen já, teď musím nést tíhu všech těch omylů na svých bedrech."

"Znám vás dost dobře na to, abych věděl, že kdyby na to došlo, prošla byste tou cestou znovu."

Zavrtěla se hlavou, "A v tom se pletete. Vy všichni. Nejsem žádná hrdinka. Dala bych cokoliv za to, abych teď hnila v hrobě."

"Ne," nesouhlasil Brumbál. "Vidím vám to na očích. Pocit viny, vaše svědomí vás tíží zrovna tak, jako kdysi tížilo mne. A proto vím, že, uděláte všechno proto, abyste dala věci do pořádku, abyste ukončila tohle šílenství."

Znovu se zhroutila do křesla. Teď, stále pod vlivem alkoholu, nebyla dost silná na to, aby v sobě stavěla nějaké zdi, aby hledala námitky proti jeho odvážnému tvrzení, kterým odhalil vše, co se tak pečlivě snažila skrývat.

V očích se jí zaleskly slzy. "I kdybych chtěla," začala a její hlas zněl unaveněji než kdy dřív, "nevím jak. Bojovat s Voldemortem je stejné, jako stavět se do cesty osudu."

"Vaše obavy jsou tak konkrétní, Noelie. Kdyby na to přišlo, dokázala byste mi na místě vyjmenovat desítky důvodů, proč je ta bitva předem prohraná. A přitom, vše, co potřebujete, je jen trocha víry. Obnovte Řád, kontaktujte jeho bývalé členy. Na rozdíl od většiny z těch, kteří zbyli, jste okusila opravdovou válku a jako jediná víte, proti čemu tady doopravdy stojíte. Pokud to někdo dokáže - pak vy."

"Potterovi, Weasleyovi, Kinglesy, Minerva, Hestie Jonesová, Dedalus Kopál a při troše optimismu váš bratr. S tím se jen stěží můžu postavit proti armádě nesmrtelných smrtijedů. Byla by to hromadná sebevražda."

"Pak je tedy dobře, že ne na každá duše ze záhrobí stojí proti nám."

"Můžete alespoň na chvíli nechat toho slovíčkaření?" okřikla ho. Ale jen, co todo dořekla, rozšířily se její oči úžasem. Upřímně nechápala, jak je možné, že ji to nedošlo dřív. Ta úvaha, ke které Brumbál směřoval, byla až děsivě jednoduchá.

Na rtech se jí usídlil lehký úsměv a v hlavě se pomalu rodil plán na to, jak tento odvážný nápad uskutečnit.

A dál už nic. Žádné výčitky ani hlasy. Jen ticho.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka The World We Left Behind?

Ano
Nic moc
Ne

Komentáře

1 Terka Terka | Pondělí v 0:38 | Reagovat

Zatraceně! Jaktože už to mám přečtený! O_O  :-D

2 Terka Terka | Pondělí v 0:39 | Reagovat

A díky za věnování. <3
Bylo to skvělý, ale krátký (neuraž se :D). To je asi největší chyba, vždycky se dostanu na konec. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama