Tohle mi nikdy moc nešlo

4. května 2018 v 8:42 | Rainy
Někdy už se to tak prostě semele. A když si vzpomenu, vždycky se mi zasteskne. Zabolí to. Na chvíli. Než si uvědomím, že život šel prostě dál. Že jsme všichni už tak nějak někde jinde - já, vy, my. To ale na tom pocitu prázdnoty nic nezmění. Nějaký čas jsme tomu tady říkaly domov, byla to naše skrýš, kam jsme se schovávaly…

Můj život se za tu dlouhou dobu, co tady z mé strany nepřibyl ani řádek, stihl obrátit vzhůru nohama. Několikrát. Stěhovala jsem se, dvakrát. A pořád nejsem vlastně nikde doopravdy doma. Prodali jsme byt, koupili dům. Pořídili jsme si psa. A já auto, do kterého se pořád tak trochu bojím sednout. Znovu jsem nastoupila na vysokou. Chemickou. Jo, jak nějaký blbý vtip, co? Bláznivě se zamilovala a pak skončila s očima pro pláč.

To jediné, co v jádru zůstalo, je práce. A láska k psaní. Ta nezmizí, neodezní ani se nevytratí. Občas se schová někam do ústraní, ale nakonec se vždycky vrátí. Někdy mě uchvátí tak, že zapomenu vystoupit z tramvaje a někdy nedojdu na přednášku, protože se zaseknu v kavárně.

Takže píšu. Jen ne sem. Nebudu vás zatěžovat těmi malichernými příběhy o tom, jak jsem si při každém publikovaném článku tady pak našla na hlavě hrst šedivých vlasů nebo na tváři pozorovala rodící se vrásky. Ne. Nemá to smysl, protože na tom nic nehodlám měnit.

Tenhle článek, ten, co teď čtete, není žádným příslibem toho, že to tady ožije. Neožije. Ne mou zásluhou. Na to je už zkrátka trochu pozdě. Blogování a psaní příběhů k sobě v mých myšlenkách už tak nějak nepatří, ne tak jako kdysi.
Ale, a teď přijde to důležité, není to ani sbohem. Neloučím se. Protože já tady pořád jsem. Jen trochu někde jinde, trochu jinak. Tahle slova píšu, protože věřím, že sem čas od času někdo třeba zabloudí a v duchu si pomyslí: To už se nikdy nedozvím, jak to celé dopadlo? Co se stalo s tou protivnou ženskou? Dala dohromady ten Řád, zachránili svět?

Vesmírem lítá pět dalších kapitol. Já vím, není to nic moc. Ale jsou dlouhé. Opravdu. A na obzoru jsou další. Upsala jsem se ďáblu a slíbila, že další příběhy otevřu až tenhle dojde svého konce.

Takže, pokud jste se dočetli až sem a pokud jste to se mnou ještě pořád nevzdali, mé příběhy můžete najít ZDE. A pokud jsem vám chyběla i já, můžete na wattpadu trochu prošmejdit můj profil. Najdete v něm odkaz na blog, který snad s přicházejícím létem konečně trochu ožije, a na facebook, kde nějaké ty útržky ze svého života zveřejňuju podstatně častěji.

Já i Nathalie s Doe na vás čekáme na druhé straně. Bude to jízda, to mi věřte. Sešup hezky přímo do světa mrtvých. Však mě znáte.

V závěru bych vám ráda ještě poděkovala. Za všechno. Za vaše ohlasy, komentáře i připomínky. Vděčím vám za víc, než jsem ochotná přiznat. The World We Left Behind, třebaže to není z mého pohledu nejlepší fanfikce, jakou jsem kdy vymyslela, mi bez nadsázky změnilo život. A ten příběh je, byl a bude vždycky doma tady. Nebýt vás, nevznikl by. Nebo by určitě nenarostl do svých megalomanských rozměrů.

Takže. Díky. Za všechno. Zas někdy příště. Tady nebo někde jinde.

Rainy Alithea

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 E E | 2. října 2018 v 15:02 | Reagovat

Trochu mě děsí, že od května jsem první, kdo píše komentář.
Dočetla jsem vše, co bylo k TWWLB i na Wattpadu, a jsem docela ráda za Tvoje rozhodnutí to dopsat dřív než všechno ostatní, protože tak mám alespoň šanci se časem dozvědět, jak to všechno vlastně dopadlo.
A psaní a blog k sobě nutně patřit nemusí. Až budeme v důchodu, budeme si třeba vyměňovat rukopisy :D až na to, že na rozdíl ode mě Ty budeš celou dobu psát :P
A nehledě na přezdívky, pro mě už navěky zůstaneš Ali...
Piš dál :) jsem přesvědčená o tom, že se Ti ten se jednou splní a vydáš knihu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama